Zázračně obyčejný pobyt ve tmě

Když se přihlásíte na pobyt ve tmě, tak se na tu věc těšíte, ale zároveň si říkáte, jestli vůbec můžete zvládnout být týden v malé chatce, když máte problém zůstat doma týden s chřipkou, a to máte doma světlo a krátíte si čas sledováním filmů. Takže se jedné únorové soboty ve tři hodiny sešla partička čtyř lidí hodlajících obsadit čtyři zatemnělé chatičky, a všem v očích svítila tato vzrušená nedočkavá otázka. Seděli jsme u čaje v kanceláři člověka, který pobyty ve tmě organizuje a ten nám vysvětlil několik organizačních záležitostí, rozdal praktické rady a několikrát nás upozornil, že jsme tam dobrovolně. To už mi bylo hodně podezřelé. Dotazů jsme moc neměli a tak se ještě zmínil, že je kabalista a jestli chceme do chatky nahrávky s kabalou k poslouchání. Všichni jsme souhlasili. Proč ne, poslechnout si je můžeme, bude dost času.

O pobytech ve tmě jsem slyšel už někdy před dvaceti lety, protože v jednom časopise byl článek popisující, jak se jistý Němec Holger Kalweit seznámil s tibetskou technikou zvanou "yangtik" a založil kdesi v Duryňském lese první místo v Evropě, kde se dal absolvovat pobyt ve tmě (rozuměj: bezpečně a pod vedením zkušeného terapeuta). Prý k němu chodili hlavně uhonění manažeři, kteří po týdnu odcházeli proměnění změnit práci nebo svět. A ještě předtím jsem o tom četl asi v knize Milarepa, že je to tradiční metoda tibetských mnichů, kteří ve tmě zůstávali i sedm týdnů. Nyní zdá se nazrál čas a já se přihlásil na pobyt ve tmě a odjel jsem až na Moravu do centra, které se jmenuje Místo v srdci.

Za vstupními dveřmi v miniaturní předsíňce byl vpravo na stěně věšák na věci a vedle druhých vstupních dveří háček, kam bude kuchařka Anka věšet tašku s jídlem. Hned o krok dál byl záchod, vedle natěsnaný sprchový kout a umyvadlo. Koupelnou jsem prošel na dva kroky. Už jsem si všechno odměřoval. Hlavní pokoj byl tmavý a pomalovaný kmenem stromu, kterému se ztrácely větve někde ve stropu, jež byl celý vytvořený nabarvenou montážní pěnou, asi aby pokoj připomínal útulnou jeskyni. No potěš! Naštěstí to ve tmě nebude vidět, ale pocit, že bivakuji pod montážní pěnou mi nepřidal. Vpravo v rohu byla postel vyvýšená od země asi o patnáct centimetrů, jinak nic, žádná skříňka nebo polička. Zřejmě je nejbezpečnější mít všechno na zemi. Snažil jsem se rozmístit si všechny své věci tak, aby to dávalo smysl a nemusel je potom šátravým pohybem ve tmě hledat nebo dokonce přerovnávat. Moc možností stejně nebylo. Vpravo do rohu jsem si vyskládal všechno oblečení a vlevo naproti posteli, kde byl i přehrávač a baterka, jsem si položil několik banánů, které jsem si přinesl.

Byli jsme tak zvědavi na to, co nám pobyt ve tmě přinese, že jsme už kolem čtvrté všichni zalezli do chatek a zhasli. Nedělo se nic. Člověk tupě zíral do tmy a nějak to odpoledne přečkal až do večera. Pohyb po malé chatce obtížný není, stačí natáhnout ruce před sebe. Většinou jsme byli dost unaveni na to, abychom tuto noc brzy a rychle usnuli. A tím prvním snem to začalo. Byl tak živý a barevný, že se mi zdálo, jako bych ani nespal. A v tom snu mi někdo otevřel okno, možná neúmyslně, nevěděl, že jsem tady na pobytu, každopádně můj úmysl smyslové deprivace byl zmařený. Musel jsem začít znovu a přišel jsem o celý jeden den pobytu!

Když ráno po probuzení člověk zjistí, že to byl jenom sen, velmi si oddychne, avšak pak začne to martýrium bdělého stavu. Zpočátku to ještě jde, měl jsem naplánováno jak budu cvičit jógu, dýchat wim hofovu metodu, hrát na kytaru a meditovat. Jenomže to vám zabere jen několik hodin a zbytek jen tak sedíte, nebo ležíte ve tmě, nemáte co dělat, a v hlavě vám čím dál více víří myšlenky. Třeba o tom, jestli nebylo lepší jet za ty peníze k moři, nebo jestli mám zapotřebí se unudit k smrti. Byl jsem vděčný i za to, že mohu trávit čas vychutnáváním jídla nebo poslouchat kabalu, byť byla namluvena příšerně. Třetí den se myšlenky ještě přiostřují, už řešíte různé problémy a vztahy až máte pocit, že z toho všeho máte horečku.

Do deníčku jsem si potom napsal: čím je sauna pro tělo, je pobyt ve tmě pro mysl. Díky absenci světla je zde mysl přivedena do varu, aby posléze myšlenky jako mýdlové bubliny postupně vyprchaly.
Došlo k tomu zcela nenápadně. Anka, která kolem poledního přinesla jídlo, vždy nabízí i sdílení prožitku pobytu ve tmě. Čtvrtý den jsem ji tedy pozval dál, abych prohodil pár slov s jiným člověkem. Mimo jiné jsem se i zmínil o tom, že je všechno celkem v pořádku a že se nic neděje.
“Ono to nemá být žádné Las Vegas,” odvětila, “ta přirozenost bytí je spíše ve všednodennosti.”
Jistě, všednodenní je to dost. A z těchto chvil, kdy vlastně není třeba nic dělat, se skládá i část našeho života. To jsme se jen naučili je přehlušovat televizí, alkoholem, listováním na facebooku. Člověk už neumí být jen sám se sebou v tichu a rozjímání. Když jsem byl v Malém Tibetu a jeli jsme se podívat na jeskyně Fokar Phoo, řekli nám, že tam mniši meditují tři roky, tři měsíce a tři dny. Čtyři hodiny v pohroužení a čtyři hodiny jídlo, spánek, nebo krátká procházka. Jak nemožné se mi to zdálo pro západního člověka.

Když odešla Anka, o tomhle všem jsem přemýšlel a zkoumal jsem, co to znamená pro mě, být jen sám se sebou v klidu. A uvědomil jsem si, v jak příjemném stavu se nyní nacházím. Otravné a křiklavé myšlenky prvních dní už pominuly. Nyní už člověk jen tak spočíval v nečinnosti a vykonávaní všednodenních maličkostí. Částečně jsem si to uvědomil už předchozí den při meditaci. Ten den, bylo to ve středu, jsem se pokoušel meditovat, jako každý den. Ale vůbec to nešlo. Měl jsem pocit, že se nemohu nijak ponořit do toho hlubokého stavu vnitřního klidu. Ani večer a další den se to nezlepšilo. A teď jsem si to uvědomil: “Já se nacházím v meditaci pořád! Jsem ponořený stále, proto necítím žádnou změnu.”

Seděl jsem v rohu opřený o stěnu, ani jsem nemusel mít zkřížené nohy v lotosovém sedu, a bezmyšlenkovitě jsem se usmíval. Bylo jedno, jestli mám zavřené nebo otevřené oči. A najednou jsem si všiml, že vidím moře a pláž a palmy. A pak jsem se ponořil do toho moře a plul v něm jako mořská želva a pak mě napadlo zkusit létat v oblacích jako orel. A já si všechno promítal a mohl ovládat ty představy. Byly tak barevné, jako jsem nikdy v meditaci neviděl. Od toho dne se tento meditativní stav jen prohluboval. Jíst jídlo ve tmě byl ohromný zážitek, smysl chuťi, který bývá většinou přehlušen zrakem, se dostal do popředí. Chroupal jsem syrovou zeleninu a bylo to, jako kdybych jedl tu nejlepší delikatesu. Jednu věc jsem nemohl poznat, na plocho rozříznutá, veliká oválná jako celer, ale velmi sladká. Co to jen může být? Přišel jsem na to až třetího dne. Kedlubna.

Jen spát v noci byl čím dál větší problém. Člověk viděl světlo nebo nějaké jiné halucinace, které mu nedovolovaly usnout. Různé obrazce a tvary se mi neustále vytvářely před očima. Nejhorší bylo, když jsem měl pocit, že mám jedno oko zavřené a druhé otevřené. Hmatem jsem se musel přesvědčit, jak to doopravdy je. Přestal jsem vnímat chlad a horko, zda je vydýchaný vzduch a jestli mám žízeň. Musel jsem se hlídat, abych pravidelně pouštěl ventilaci a dodržoval pitný režim.

Nakonec už jsem ani necvičil a nehrál na kytaru, nedělal jsem vůbec nic a jen se vznášel jak na obláčku. V pátek poslední noci jsem se pokoušel usnout tak dlouho, až se mi to nakonec podařilo. Pak jsem se probudil. Vida, tak já přeci jen spal, cítím se výborně. Tak už máme sobotu, poslední den. Udělal jsem si wim hofovo dýchání, pak jsem vstal, umyl se a sedl si do kouta. Nalil jsem si z termosky zbytek včerejšího čaje. Zdál se mi nějaký teplý. To bylo nezvyklé, obyčejně do druhého dne úplně vystydl. Přemýšlel jsem o tom a pak mi to došlo. Byl pořád pátek večer. Spal jsem možná půl hodiny. Uvedl jsem se do vertikální polohy a setrval v nehybnosti. Trvalo to věčnost, prožil jsem si nekonečnost vesmíru a skutečnost, že v jiných světech neexistuje čas a prostor. Za celou dobu jsem neměl jedinou myšlenku, nebo jsem si ji nevšiml. Pak kdosi pootevřel dveře chatky.
“Tak já nechám trochu pootevřeno, aby sis zvykal na světlo,” řekla Anka.

Pomyslel jsem si: “Co? Co se děje? Kdo to je, a co tady chce? Kde to jsem? Co bude následovat?”
A už jsem byl zase v našem hmotném světě.

Luboš Pavel

Začneme být kreativní ve chvíli, kdy se rozhodneme být kreativní

Hodně lidí o sobě říká, že nejsou kreativní. Prohlašují, že neumí malovat, zpívat, nebo třeba napsat povídku. Ve skutečnosti jen s kreativitou nepracují. Možná jim někdo kdysi řekl: Psaním se nemůžeš uživit. Ale kreativita nesouvisí jen s uměleckými obory. Kreativně se dá vařit nebo řešit pracovní problém.

S určitou mírou tvořivosti se narodíme všichni. Jako děti máme spoustu nápadů a hravost a tvořivost v nás přirozeně pulzuje. Děti jsou vynalézavé ve všem a vymýšlet si a hrát si je vůbec neunavuje, dokonce se naopak zdá, že je to nabíjí. Jsou otevřené různým způsobům oblékání, chůze, komunikace, řešení problémů. Když vyrosteme, všechno se to většinou někam vytratí. Zahltí nás starosti, volíme stereotyp jako formu jistoty, a hravost a experimentování považujeme za ztrátu času. Jsou ale lidé, které kreativita nikdy neopustí.

Většinou kreativitu postrádají lidé pracovití, abiciózní a houževnatí. Ženou se za svým cílem pokud možno přímo a když narazí na překážku, snaží se ji překonat zvýšeným úsilím. Točil jsem rozhovory s mnoha podnikateli a často říkali, že stačilo pozvat někoho z venku, kdo vymyslel nové, lepší, jednodušší řešení. Nebyla nutná zvýšená pracovitost. Nebo je řešení napadlo ve chvíli, kdy na řešení nemysleli. Proč tomu tak bývá jsem popsal v článku Proč nedokončíme rozepsanou knihu v kapitole Jak funguje kreativní proces. Dnes se zaměříme na to, jaké vhodné podmínky pro tvůrčí proces vytvořit a jak podporovat kreativní způsoby myšlení.

Kreativní způsob myšlení lze trénovat

Ano, kreativita se dá rozvíjet. Kreativita neboli tvořivost je schopnost hledat nové myšlenky, nápady, nebo řešit problémy jiným, novým, často neotřelým způsobem. Klíčový přitom bývá už samotný začátek, kdy si dáváme zadání, pokládáme si otázku, na kterou chceme najít odpověď. Je potřeba si dát čas na to, abychom mohli promyslet a představivostí „pohlédnout“ na problém či otázku z mnoha různých stran. Správná otázka je klíčová. Úspěšní lidé si místo otázky Proč já? kladou otázku Proč ne já? Někdy je v tom jen ten malý rozdíl.

Jeden z velmi častých způsobů, který se používá k tomu, abychom dospěli k novým nápadům, je brainstorming a jeho varianty jako například brainwritting. Jeho základní pravidla jsou: vygenerovat velké množství nápadů, protože teprve nápady od dvacátého dále začínají být nové, neotřelé, originální; vzdát se pokud možno veškerého posuzování a kritiky nápadů a zapisovat zkrátka všechny; pracovat v podpůrné, příjemné atmosféře, nejlépe ve skupině, protože více hlav více ví a navzájem se inspirují; a nakonec můžeme jednotlivé nápady i kombinovat a dospět tak k ještě dalším možnostem. Poslední fází je vylepšování, přepisování vybraných nápadů a jejich úprava tak, aby odpovídala našemu záměru.

Spojujte a kombinujte 

Jednou jsem měl v šuplíku nápad na knižní „road movie“ o muži, který kvůli sázce vyrazí přes půl republiky na koloběžce na pohřeb svého strýce. Ve stejném šuplíku jsem měl nápad na román o mentálně postiženém mladíkovi, který uteče z ústavu za svou dívkou. Začalo to bezvadně fungovat teprve, když jsem ty dva nápady spojil.

Takže, když už máte nějaký nápad, zkuste ho ještě několikrát promyslet a pohrát si s ním. V první fázi je velmi důležité kombinovat možnosti. Takový Shakespeare ve své hře Sen noci svatojánské v podstatě jen kombinoval vztahové možnosti milostných dvojic. Klademe si provokující otázky: Co kdyby hlavní postava nebyla žena, ale muž, co by se stalo? Co kdyby se příběh odehrával v budoucnosti? Jaký vliv by na příběh mělo vyprávění v první osobě a ne ve třetí?

Nenechávejte si své nápady pro sebe

Myšlenka, že vám je někdo ukradne nebo zkritizuje jen účinně vytváří tvůrčí blok. Vyprávějte ostatním své příběhy a nápady a díky zpětné vazbě s nimi se posunete dál a ověříte si, jaký to vlastně máte nápad. Tvůrčích bloků je hodně a kreativita se vám v těle rozproudí, když je dokážete rozpustit. S tímto například velmi dobře pracuje kniha i kurz Umělcova cesta. Knihu napsala Julia Cameron a z kurzů mohu doporučit třeba tento. Kurz má tu výhodu, že je na něm přítomna podpůrná atmosféra a sdílení s ostatními účinně rozproudí kreativní energii.

Ověřování si nápadů, které zatím byly jenom moje, bylo hlavní náplní hodin autorského psaní na katedře autorské tvorby, kde jsem studoval. Teprve ve zpětné vazbě s posluchačem si člověk ověřoval, co napsal, a začal vnímat souvislosti. Vyprávět můžete i sami sobě. Čtěte si své texty nahlas. Tak hlasitě a zřetelně, aby se zvuk vašeho hlasu odrážel od zdí a vy jste slyšeli sami sebe vyprávět příběh. Hned postřehnete, když je nějaká myšlenka v textu vyjádřena kostrbatě nebo nepřesně. Když text nemá rytmus a spád. Když nezvučí a jen příliš vyplněn vatou.

Mít od tématu odstup je důležité. Každý článek pro blog, každou povídku, každý román, nechávám nějakou dobu odležet a vůbec na něj nemyslím. Teprve za čas se k textu vrátím a snažím se ho číst jako cizí a nezaujatý člověk. Velmi se mi to vyplácí.

Každý k tvorbě potřebuje něco jiného

Pro rozvoj kreativity se doporučuje v populárních článcích například: Zvolte na oběd jinou restauraci, kupte si časopis, který normálně nečtete, jeďte někam, kde jste ještě nebyli, přihlašte se na nějaký nový kroužek nebo kurz, pusťte si inspirující hudbu, film nebo se začtěte do knihy a pak se oddejte snění. Ano, to funguje, dělejte to. Existují ale opravdu propracované způsoby, jak přijít k novým nápadům.

Rozhodně je dobré mít nějaký režim, o kterém víte, že vám pomáhá. Vhodné jsou malé rituály. Kupříkladu vyvětrat, uklidit si pracovní stůl a uvařit si oblíbený čaj. V tomto čase se tělo připravuje na čas tvoření, já říkám aklimatizuje se. Čas od času svůj režim zkuste porušit a sledovat, co to dělá. Zkoušejte nové věci. Většinou píši v klidu a tichu, ale jeden román jsem celý napsal za poslechu písniček mé oblíbené kapely. Také jsem kdysi zkoušel vymýšlet nápady ve vaně a vůbec mi to nešlo, maximálně jsem usnul, ale když se mi narodila dcera a nikdy jindy nebyl čas, šest dílů rozepsané pohádky jsem dopsal ve vaně, dvě stě čtyřicet stránek.

Lidé, kteří nemají rádi pevný režim si jen pravděpodobně nevytvořili takový režim, který je podporuje v tvorbě. Klíčem je objevit si takové kreativní rituály, které vám umožní nebát se, otevřít se a létat mimo běžné hranice. Dokonce bych řekl, že si tělo vytvoří reflex, podobně jako pavlovův pes začal slintat se zvukem zvonečku. Mnoho spisovatelů si na každý den určuje počet slov nebo stran, které musejí napsat a také mají velmi zvláštní rituály ohledně psaní.

Jak řekl John Clees (jeden ze členů veleúspěšné komediální skupiny Monty Python): Vnímejte kreativitu jako náladu. Není to schopnost nebo postoj. Musíte pro ni vytvořit ty správné podmínky. Stejně jako se jen stěží přinutíte k pocitu štěstí, nenavodíte tvořivost uměle. Najděte podmínky a okolnosti, které podporují vaši tvůrčí stránku.

Kreativita musí běžet 24 hodin denně

Spisovatel nemívá dovolenou, zkrátka pracuje pořád a stále sebou nosí notýsek, do kterého si zapíše nápad, úryvky dialogu, nebo celé scény, i když zrovna jede v tramvaji, nebo trůní na záchodě. Tvorba je pro něj životem, plyne v tom nekonečném proudu. (Tím se asi odlišuje tvorba od práce v kanceláři od osmi do pěti). Snažte se tedy mít každý den nějaký čas jen sami pro sebe a myslete na své příběhy. Než jdete spát, sedněte si chvíli do křesla a vymýšlejte něco nového, nepokračujte v psaní pouze lineárně. Tvořivost totiž není lineární, logický proces. Zapište si nápady, i ty, co s vaším příběhem zdánlivě nesouvisí, a jděte spát. Pak si je znovu přečtěte ráno.

Dávejte si překážky a omezení

Příběh se musí odehrávat v jeden den, nebo všechna slova musí být jednoslabičná, nebo nesmí to být příběh o lásce. Taková omezení, takové úkoly si tvůrci sami sobě dávají. Možná máte pocit, že je to trochu kontraproduktivní, ale naopak, je to důležité. Mnoha perfekcionistům se nedaří, protože se bojí selhání a proto dělají jen ty věci, které jim jdou. Nikdy nebudete kreativní, když nebudete trochu riskovat.

Řekněme, že milujete fantasy a píšete povídky a romány pouze tohoto žánru. Zkuste si napsat povídku jako sci-fi nebo jako červenou knihovnu. Užijte si úlevu z toho, že to asi nebude to nejlepší, co jste kdy vyplodili, že je to jenom experiment, ale připomenete si díky tomu ten pocit, jaké to je tvořit bez ambic a toužit být skvělý, dokonalý, perfektní, nejlepší, úspěšný. To jsou totiž ve skutečnosti jen bloky, které nám brání se otevřít. Myšlenky musí zcela volně plynout, anglicky se tomu stavu říká flow. Často proto nápady přichází ve chvílích, kdy se nesnažíme tvořit. Miloš Forman kupříkladu své scénáře promýšlel při jízdě na kole, což je rutinní fyzická činnost, která ho spolehlivě uváděla do stavu flow.

Mozek ale potřebuje i trochu provokovat, aby se fantazie rozběhla. Proto spisovatel, kterému to nejde, alespoň vstane od stolu a jde se projít po pokoji a vyhlédne z okna. Já klidně psaní na chvíli přeruším a podívám se na nějaký úryvek filmu, nebo si přečtu deset stran z náhodně vybrané knihy, nebo jdu spravovat poličku.

Kreativní techniky

Pokud se nám opravdu nedaří přijít na ten správný nápad, nebo vybočit ze svého stereotypu, jestliže máme problém a chceme ho vyřešit kreativním způsobem, je možné použít nějakou kreativní techniku. Tu nejznámější jsem už zmínil, je to brainstorming. Další výbornou technikou je metoda analogií. Jak funguje?

Nejprve si krátce napíšeme situaci, ke které chceme najít nápad. Například: Dítě má ve škole stále horší známky a maminka by ráda, aby se to změnilo. Pak si vytvoříme tabulku, která může obsahovat pět, šest, sedm políček, dle potřeby. Do těch si zapisujeme co nejvíce analogií k dané situaci, které nás napadnou. Například zhoršení prospěchu dítěte je jako když - květiny nekvetou, stroj správně nepracuje, armáda prohrává bitvu, rodina vydělává málo peněz, zdraví člověka se zhoršuje apod.

Přestaňte myslet na původní problémovou situaci a vmyslete se jen do těch analogických. Pokuste se k nim vymyslet různá řešení. Když vadnou květiny, je potřeba je více zalévat, přidat hnojivo. Stroj nemůže dále pracovat, pokud nebude rozebrán, ošetřen, opraven a promazán, poté se může vrátit do dílny. Prohrávající armáda potřebuje posilu, povzbuzení od generála a nové nadšení. Někdo z členů rodiny musí změnit práci, kde bude vydělávat více peněz. Je třeba změnit životní styl, aby se zdraví upevnilo.

Teď se vrátíme k původní situaci - zhoršující se prospěch dítěte - a podíváme se na to, jak nás jednotlivá řešení analogií mohou inspirovat. Pohnojit květinu může znamenat, že dítěti vymyslíme finanční motivaci za každou dobrou známku. Rozebrání stroje, že maminka s dítětem důkladně pohovoří a pokusí se najít pravou příčinu problémů. Armádní posila inspiruje k tomu, že rodiče domluví dítěti doučování. Změna práce může vést ke změně školy. Změna životního stylu znamená, že maminka upraví harmonogram svému dítěti.

Toto je kreativní metoda řešení problémů a jak vidíte, nemusíme ji používat pouze jako pomůcku pro generování nápadů pro literární fikci, ale i k řešení skutečných životních problémů. A na závěr ještě jednu metodu - asociační, často zvanou clustering.

Doprostřed papíru si napíšeme téma. Třeba - cesta. Kolem si do bublin, jako při kreslení myšlenkových map, píšeme asociace. Jednotlivé větve tohoto pavouka rozvíjíme, dokud to jde. Jedna asociační větev bude například: hrbolatá, rozbitá, pomalá, nudná, spánek, sen, realita ... Další: autobus - dálnice - nehoda - čekání - zima - oblečení … Další větev se bude odvíjet jiným směrem: peníze - pojištění - víza - dokumenty - neznalost jazyka - nedorozumění - hádka - rvačka - zranění - nemocnice … Prakticky během několika minut máme bezbolestně a bez námahy mnoho podnětů a nápadů, které můžeme v příběhu použít, pospojovat dohromady a rozvinout.

Kreativní bloky

Všechny tyto pomůcky mají v podstatě jediný cíl a tím je - obejít nějaký blok, který máme. Jsme například příliš v zajetí původního nápadu. Jsme moc sebekritičtí, každý nápad nám přijde moc všední. Jsme unavení a nemůžeme na nic přijít, rozhýbat naše mozkové závity. Velmi nás ovlivňuje to, jaká známe standardní řešení daných situací, až příliš dodržujeme zavedené postupy a procesy. Přespříliš nás ovládá to, čemu věříme nebo nevěříme (například že nevěříme v Boha). Nedokážeme odstoupit od věci a zahlédnout širší souvislosti.

A na závěr: představte si, že vaše literární postava nemá na chvíli žádné zábrany a udělá něco nečekaného. Můžete to samozřejmě zdůvodnit tím, že se opije, nebo požije drogu, ale myslím, že to není nutné, protože každý z nás čas od času udělá něco jinak než obvykle. Vyhnete se tím šablonovitosti. 

Kreativita jistého výčepního v Husitské ulici v Praze.

Luboš Pavel

Nejlepší jógová cesta pro moderního člověka

Kundalini jóga podle Yogi Bhajana se považuje za nejúplnější jogínskou tradici. Kombinuje totiž meditaci, zpěv manter, fyzické cvičení a dechové techniky. Po tisíce let bylo toto posvátné učení uchováváno v tajnosti a předáváno ústně od mistra k vybranému učedníkovi. Teprve v roce 1969 se Yogi Bhajan, mistr Kundaliní jógy, rozhodl začít kundalini jógu vyučovat veřejně. 

“Lidé budou potřebovat jasnou mysl a oporu v duchovní síle, aby se vypořádali s nadcházejícím světem. A s důvěrou můžeme říci, že nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je prostřednictvím jógových technik,” prohlásil v roce 1999.

Kundalini jóga podle Yogi Bhajana je cesta obyčejných lidí, to znamená, že nebyla určena mnichům v klášterech ani jogínům, kteří se vzdávali všech světských věcí a věnovali se pouze duchovním věcem, ale byla od začátku určena lidem, kteří měli měli rodiny, pracovali a potýkali se s běžnými starostmi života. Je to nejrychlejší osobní cesta k navázání vyrovnaného vztahu mezi tělem, myslí a duší a ke schopnosti úspěšně odolávat výzvám a zátěžím i dnešního hektického života. 

Ke změnám, kterých chcete v životě dosáhnout, dojdete mnohem rychleji než prostřednictvím jiných stylů jógy. Množství technik a meditací, kterými disponuje je opravdu veliké, takže jógový učitel může programy přizpůsobit tak, aby pomohly danému jedinci a jeho individuálním cílům. Cvičí se sestava, takzvaná krija. Je to sladěný systém skládající se z pohybu, ásan, dechových technik, muder, soustředění se, zpěvu a meditace, který automaticky vede energie v těle ke specifickému výsledku a mysl pozvedává ke změně vědomí. Krije mohou být jednoduché a krátké sekvence nebo mohou obsahovat výkonnostní a dokonce až namáhavé cviky a mocné dechové techniky. V této tradici není meditace považována za oddělenou od ásany nebo jógy, je nezbytnou součástí celku. 

Kundalini jóga si nebere za cíl dokonalost pozic, i když samozřejmě platí, že čím lépe provedete pozici, tím účinnější bude. Fakt, že cviky nemusíte provádět dokonale, aby pro vás něco udělaly, vám umožňuje cvičit doma sami, bez učitele. Je při tom třeba naslouchat svému tělu. V Kundalini józe si nemusíte dát nohu za krk. Naopak, můžete ji dělat i na židli nebo vleže, pokud je to nutné kvůli vašemu aktuálnímu zdravotnímu stavu. Yogi Bhajan říkával, že pokud si i jen představíte, že určitý cvik provádíte, spustí se funkce určitých žláz a tím získáte až sedmdesáti procentní účinek z tohoto cviku.

Posílení nervového systému, dává do rovnováhy emoce, zvyšuje energetickou úroveň, projasňuje mysl, zmírňuje stres, podporuje pocit klidu, zvyšuje kapacitu plic a zlepšuje dýchání, posiluje imunitní systém, harmonizuje funkci všech vnitřních orgánů, protahuje a zároveň zpevňuje svalovou soustavu, regeneruje páteř a klouby, pracuje na mozku a nervové soustavě, podporuje činnost žláz s vnitřní sekrecí, zrychluje krevní oběh, posiluje trávení – naučíte se ovládat hlad a žízeň, seřizuje rovnováhu minerálů v těle, harmonizuje čakrový systém.

To, jak je kundalini jóga komplexní, dokazuje mimo jiné i meditativní léčitelské umění Sat Nam Rasayan, které je součástí tradice kundalini jógy. V pověření Yogi Bhajana ho veřejně vyučuje od roku 1989 Gurudev Singh z Říma, jeden z nejlepších léčitelů v Evropě a Americe. "Sat Nam" znamená duše a "Rasayan" znamená plynout. Léčitel rozpouští napětí a bloky, které brání dotyčnému se hluboce a plně uvolnit. Cílem je uvolnit energii duše, aby mohla opět volně a bez zábran proudit. V tomto zvláštním stavu se tělo regeneruje a léčí samo. 

Aneta Pavlová

Můžeme se na klavír naučit bez klavíru?

Všichni to známe, když se něco nepodaří vyřídit, zařídit tak, jak si to představujeme, když nás někdo urazí, pohádá se s námi, ztrapní nás, teprve až o chvíli později, nebo večer v klidu doma, velmi dobře víme, co jsme měli říct, co jsme měli udělat. A pak nám v hlavě běží dokolečka obraz toho, jak jsme se měli zachovat. Znovu a znovu až to je celkem únavné a nemůžeme se toho zbavit. Je to vůbec k něčemu dobré, zabývat se tím, co by kdyby?

Zdá se, že ne, protože příště se situace víceméně opakuje. Postupně získáváme o sobě dojem, že jsme málo pohotoví, málo vtipní, nedokážeme se bránit urážkám, nejsme dostatečně asertivní. Někdy snad z tohoto schématu vybočíme, ale je to tak sporadické, že tuto výjimku nepovažujeme za důležitou, za hodnou většího povšimnutí a snad i zapamatování.

Děláme chybu, že se za tu výjimku nepochválíme, protože to jsou ty pomalé, postupné kroky, které nás mohou vést k trvalejší změně. Ke změně v našem chování, v našich dovednostech. Snad proto se tím nezabýváme, že nám po těchto ojedinělých chvilkách, kdy jsme zareagovali pohotově a vtipně, neběží v hlavě onen únavný a dokola se opakující film, který nám ukazuje, že to mohlo všechno proběhnout jinak. Náš vnitřní učitel. Ale kárá, ach ten kárá.

Naše komplexní osobnost se skládá z několika vnitřních podosobností. A ty tam spolu existují v protikladu, v odlišnosti i komplementaritě. Když se tedy jedné naší části něco nepovede, určitě se v tom bohatém vnitřním světě objeví jiná část, která se bude stavět do role toho chytřejšího, toho učitele, který nás chce vybavit pro pozdější situace. Chce nám na vnitřní obrazové tabuli ukázat, jak bychom se mohli zachovat lépe. Lépe podle ní, to je důležité zdůraznit, protože to nemusí znamenat objektivně lépe.

Ponechejme v tomto článku všechny problémy spojené s různorodostí a komplikovaností vnitřního světa, který je náročný k pochopení i pro zkušené psychology. Trochu se o tom rozepisuji v článku Když už nevím, jak dál, tak si vzpomenu na pět kontinentů duše na tomto blogu. Pokusme se pouze využít efektu „vnitřního promítače“, učitele, který ví všechno lépe. Nedávno jsem si přečetl v jedné zajímavé knize o plasticitě mozku tuto studii. V Národním institutu neurologických poruch a mozkových příhod v USA udělali pokus. Skupinu osob, které nikdy nehráli na klavír, naučili noty k jedné skladbě a pustili jim několikrát, jak skladba zní. Potom osoby rozdělili do dvou skupin. Jedna měla v průběhu jednoho týdne sedět hodinku před klavírem s cvičením a měla si představovat, jak etudu cvičí. Měli mentálně trénovat. Druhá skupina, jak nás jistě napadne, trénovala doopravdy, skutečně si sedla ke klavíru a hrála. Po týdnu změřili oběma skupinám změny v plasticitě jejich mozku. Výsledky byly překvapivé. Obě skupiny prodělaly podobnou změnu. Ať trénovali doopravdy nebo jenom v představě, jejich mozek se proměnil. Jistě, při kontrolním hraní etudy byla skupina, která trénovala doopravdy o něco lepší, ale druhé skupině stačila pouhá jedna dvouhodinovka fyzického tréninku, aby první skupinu dohonila. Zajímavé, že?

Takže, vraťme se k našemu případu s vnitřním učitelem. Promítačem, který nám stále znova a znova pouští vnitřní film, jak jsme se měli zachovat v té a té situaci. Můžeme se skutečně lépe vybavit pro budoucnost, pokud tyto smyčky vnitřních obrazů využijeme jako lekce. Bylo by ale dobré se spřátelit s tím naším promítačem. Je nutné zmírnit negativní náboj proti konkrétní osobě, která v našem malém filmu vystupuje. Zkusme se dívat na naše vnitřní učitelské filmy s větším odstupem. Spíše jako diváci, než jako herci. Zkusme jednotlivé situace chápat obecněji, než jen jako jeden konkrétní konflikt. Emoce nám v tomto případě brání v hlubším přijetí i pochopení.

Tuto cestu můžeme chápat i jako dobrý začátek pro práci s vizualizací (pro začátečníky, kteří si myslí, že si nic vizualizovat neumí). Vnitřní dialogy a představy „co by kdyby“ zažíváme všichni. Učit se představou lze, avšak výsledky jednotlivých lekcí si musíme ověřovat a upevňovat praxí. Dát tomu tu „jednu dvouhodinovku“ fyzické účasti. Čím dříve, tím lépe. A nemusí to ani být v kontaktu s tou osobou, s kterou jsme měli komunikační problém. Můžeme třeba někomu převyprávět celou situaci s tím, co jsme měli říci nebo udělat jinak.

A on mi řekl: „Vy jste naprosto neschopná zařídit tak jednoduchou věc.“

To víš, já v tu chvíli vypěnila a pořád dokolečka opakovala: „Tak jednoduchá, vy si myslíte, že jednoduchá?“ No, jako blázen. Ale měla jsem mu spíše říct: „Podívejte, pane řediteli, když se stále mění termíny a nejsou jasné ani základní kompetence, tak i jednoduchá věc může být problém.“

Také si můžete takový dialog sepsat na papír. Tím, že ho skutečně fyzicky píšete, tak si ho ukotvujete ve své zkušenosti. A nebo, pokud vás to bude bavit, zahrajte si celou situaci jako scénku, jako divadlo, o samotě doma v pokoji. Dostaňte zkrátka tu vizualizaci z hlavy do těla. Protože tělo jedná, tělo mluví. Vize a sny jsou krásná věc, ale musí se realizovat, musí se naplňovat ve hmotném světě.

Takže, hrát na klavír se bez klavíru naučit nikdy nedokážeme.

Luboš Pavel

Zahlceni seberozvojem

Nejsme tak pohodlní, jak se zdá, mnozí lidé se dnes stále něco učí, nebo alespoň mají touhu se naučit. Angličtinu, jízdu na plachetnici, neurolingvistické programování vlastního mozku. Jsme obklopeni množstvím nových informací každý nový den. Za jediný den toho vstřebáme tolik, co středověký člověk za celý život. No, vstřebáme… možná… možná někdy fungujeme spíše jako průtokový ohřívač. Vpustíme informaci dovnitř, chvíli jí věnujeme pozornost, dáváme jí energii a pak na ni zapomeneme, vytěsníme ji. Je fuč. I když ne úplně, někde v hloubce podvědomí zanechává stopy jako mokré nohy na podlaze koupelny. Už druhý den nevíme, co jsme to četli na internetu za článek. A přitom nás to včera tak rozrušilo. A vždyť je to jedno, dnes je tam nový článek.

A ten rozdíl mezi tím kolik toho víme, nebo bychom měli vědět, a jak se vlastně změnil, posunul náš život, nás frustruje. Protože vidíme, že se stále potýkáme se stejnými problémy. V jízdě na kánoi jsme se zlepšili, to ano, to nám jde, ale v mezilidských vztazích je to stejné a v komunikačních dovednostech zaostáváme, už jsme zase v práci nedokázali říci kolegyni ne, když po nás chtěla, abychom ji kryli, zatímco si půjde něco vyřídit, a nemáme z toho dobrý pocit. Byli jsme na kurzu, přečetli jsme knihy, které nám někdo doporučil, prý skvělé, viděli jsme poučný film, prý fantastický a výsledek jako kdyby stále nebyl viditelný.

Pak se ve vhodný okamžik objeví různí prorokové. 7 zaručených rad vedoucích k úspěchu. Nejnovější překvapivé informace o výzkumu mozku, objevte magickou techniku, která vám umožní se lépe dorozumět s okolím. Znovu se necháme nachytat. Ne že by ta technika nebo ty rady nebyly zajímavé, to ne, ale nedostalo se nám to do těla. Ano, to je to správné, zase nás to jen ovanulo jako čerstvý závan větru a pak jsme se vrátili zpět do svého teplíčka vlastních stereotypů. Tam, kde to známe. Ono totiž i vězení, které známe, je pro nás lepším útočištěm, než to neznámo tam venku. Bůhví co se tam může stát. Nemůžeme riskovat neúspěch. Když řekneme kolegyni, že ji už krýt nebudeme, protože se nám to nelíbí, a ona se na nás naštve, co pak? Trávit pracovní dobu s rozhádanou kolegyní by mohlo být ještě více nepříjemné. A abychom upokojili i hlavu, která nám generuje nepříjemné myšlenky, řekneme si: „Já už jsem takový, já už jsem taková.“

Je to výmluva, řekněme si to upřímně. Celý život jsme se totiž učili nápodobou. Nejvíce návyků si samozřejmě utvoříme v dětství od svých rodičů a kamarádů. Pokračuje to však dál – hudební vzory, filmové vzory – a zase napodobujeme a napodobujeme. Postupně ale vyhasíná chuť objevovat a dělat něco jiného, než to, co člověk už pravidelně dělá a zná, a člověk tedy dělá jen to, co se mu nelíbí, dělá svoje povinnosti. Přijme dokonce přesvědčení, že to tak musí dělat, protože to od něj všichni očekávají.

No, co s tím? Určitě je dobré si uvědomit, že vám těžko pomůže nějaká zaručená rada z venku. Je potřeba změnit vnímání. Jak to říct? Je nutné se přinutit k tomu, abychom se obzvláště v kritických situacích nenechávali vláčet, smýkat svým stereotypním chováním. Musíme se vědomě zpomalit a sledovat, co se děje, jako dítě, které se učí. My dospělí, přehlcení informacemi už nejsme tak trpělivými žáky života, abychom vstřebávali a vnímali to nové jako houba. Už to posuzujeme a analyzujeme a necháme se přesvědčit jen tak napůl.

Takže jestli chcete skutečně změnu, udělejte místo tomu novému. Aby se mělo kde uchytit. A pak růst. A zdomácnět. To místo za vás neudělá žádná kniha, žádný lektor, žádný film nebo nový překvapivý výzkum. Nuže, jak to místo vytvářím já? Vhodné je cestování, protože to vám zcela jistě "provětrá" hlavu. Ale spíše než tomu, abych coural z místa na místo a odškrtával památky na seznamu, dávám přednost bivakování na jednom místě. Mám pak čas na každodenní rituály a důvěrnější rozhovory s domorodci. Velmi mě také pomohla pouť do Santiaga de Compostela. Skvělým nástrojem na usebrání je i pobyt ve tmě nebo vůbec někde v klidu na osamoceném místě. Tím myslím bez kamarádů, zábavy, alkoholu, televize a podobných věcí, které nás dokáží spolehlivě odvádět od klidné pozornosti na sebe sama. 

Potom na tom uvolněném místě, kde jsme přijali novou myšlenku (jak chceme v životě žít, kam směřovat, jaké hodnoty jsou pro nás důležité) musíte tu myšlenku opečovávat, starat se o ni jako o květinu, tedy s láskou a pravidelně, aby neuvadla, protože je nová a zranitelná a dokážeme ji velmi rychle zpochybnit. A jak nás inspiruje Malý princ, je třeba převzít odpovědnost za svoji květinu. Odpovědný je ten, který je odpověď vědný, tedy ví, co má odpovídat, až se ho budou ptát. Zná důvody svého rozhodnutí a ví, co dělá, jaké kroky je třeba činit, aby se došlo k výsledku. Nenechává věci náhodě. A aby to dokázal a vyznal se v tom, chtělo by to začít s něčím jasným, jednoduchým. S jednou věcí. S jednou květinou. Nezačínat každý půlrok s novou teorií.

Rozum nám při výběru toho, čemu máme v životě věnovat pozornost, nepomůže. Rozum říká: je to výhodné, protože je to za polovičku ceny, bude to fantastické, ten lektor studoval až v Americe. V takových případech je potřeba oprostit se od určitého typu mentální kontroly, jak říká Timothy Gallwey. Američan. To ten náš intelekt je hluboká bezedná studna na nové informace. Kdybychom takhle intenzivně procvičovali svoji intuici a tělové vnímání, byli bychom už dávno osvobozeni od svých stereotypů a mnoha problémů. Sociální dovednosti, jako například komunikace s druhými, jsou tělový návyk. Komunikace se odehrává nejen v hlavě ale hlavně v těle. Součástí komunikace je totiž vnímavost.

Ne vždy vyřčená slova přesně označují to, co znamenají. V hádce už vůbec ne. Slyšíme slovo a myslíme si, že je myšleno stejně, jako je řečeno. Ale vůbec ne. Ono třeba znamená: mám strach, nebo nelíbí se mi to. A řekneme to větou: "Co zas po mně chceš?" Proto často řekneme slovo a pak bereme slovo zpět. Zvykli jsme si s jazykem dost volně nakládat. Pokud hlava zůstane odříznuta od zbytku těla, které se věnuje vnímání, nikdy se nenaučíme dobře komunikovat s ostatními, ani… ani sami se sebou. To hlavně.

Luboš Pavel

Hormonální jóga jako elixír mládí?

Pojem Hormonální jóga se už pomalu dostává do povědomí mnoha lidí v naší republice. Celý název zní Hormonální jógová terepie dle Dinah Rodrigues. Tato jógová sestava, jak už sám název upozorňuje, je zaměřena na vyrovnávání problémů našeho těla na hormonální úrovni. Nejlépe je ji cvičit jako prevenci proti různým problémům, ale její účinky jsou tak velké, že i v případě stávajících zdravotních problémů je dokáže účinně léčit. Pravidelné cvičení harmonizuje celé tělo a velmi zvyšuje kvalitu života. Sestavy hormonální jógy jsou celkem tři - jedna pro ženy, druhá pro muže a třetí pro diabetiky.

Cvičení hormonální jógy není nijak složité. Jde o sestavu 21 cviků, které po dlouhém a pečlivém výzkumu sestavila brazilská psycholožka Dinah Rodrigués. K těmto základním cvikům patří ještě deset antistresových cviků. Stres je totiž nejčastější příčinou narušení naší hormonální rovnováhy. Dvoudenní seminář, na který se účastník přihlásí, je věnován tomu, aby se tyto cviky naučil a mohl je potom sám cvičit doma. Nejlépe je samozřejmě cvičit každý den alespon patnáct minut, plná sestava vám zabere půl hodiny. Můžete se přihlásit i na opakovací seminář, kde si připomenete, jak se cviky správně provádějí.

Celá sestava vychází z několika jógových systémů i z moderních vědeckých výzkumů a díky svému holistickému a psychosomatickému zaměření představuje vhodnou alternativu ke klasické medicíně. Spojuje prvky klasické hatha jógy, kundalini jógy a tibetské techniky cirkulace energie. Začíná se zahřívací rozcvičkou, která připraví tělo na cvičení. Do samotné sestavy patří statické i dynamické ásany (jógové pozice), energizující dechová cvičení, zklidňující dechové techniky a techniky zaměřené na usměrňování energie v těle. Dále při sestavě využíváme tzv. mudry, což jsou gesta, která ovlivňují proudění energie. Nakonec je zařazena i relaxace a vizualizace.

Na semináře chodí lidé všeho věku a hormonální jóga je lékem pro mnoho problémů. Doporučuje se jako podpora a příprava pro početí, velmi vhodná je pro ženy od 35 let, kdy se hormonální hladina začíná snižovat, jako prevence a nástroj udržení ženského zdraví. Doporučuje se při symptomech spojených s hormonální nerovnováhou v období menopauzy, jako jsou návaly, nespavost, podrážděnost, deprese a emocionální nestabilita.

Mnoho žen pociťuje blahodárné účinky už po několika dnech cvičení sestavy. Ukazuje se, že hormonální jóga dokáže pomoci i tam, kde ostatní prostředky selhaly, což je naprosto úžasné, člověka, který jógu učí, to ohromně motivuje a nabíjí. Je to také skvělé pro všechny, kdo sestavu cvičí, protože nejtěžší je překonat vlastní lenost a životní stereotypy, takže prostě potřebujeme rychle vidět výsledky.

Jak tedy vlastně hormonální jóga funguje? Sestava cviků působí nejen na svaly a fyzické tělo, ale i na žlázy s vnitřní sekrecí, které se podílejí na tvorbě hormonů. U žen působí převážně na vaječníky, štítnou žlázu a hypofýzu. U soustavy cviků pro muže působí na varlata, nadledvinky, štítnou žlázu a hypofýzu. Ovlivňuje samozřejmě i tak důležité orgány jako jsou játra a slezina. Dnes už se dobře ví, že nemáme jen fyzické tělo, ale i energetické tělo a dovolím si říci, že jóga otiskuje svůj pozitivní vliv i na této úrovni.


Cvičení jógy nás tedy skutečně omlazuje a oživuje. Moderní způsob života a znečišťování planety včetně nekvalitního jídla nás vystavuje velkým nárokům a výzvám, abychom se dokázali vůbec udržet zdraví a radostní. Jak prohlásil učitel jógy Yogi Bhajan: Lidé musí dříve nebo později pro sebe objevit jógu, jako cestu, jak se s tímto vzrůstajícím stresem vypořádat.

Aneta Pavlová

Jak vzniká venkovní stopovací hra

Říkal jsem si, že by bylo fajn napsat něco o tom, jak probíhá příprava venkovních her. Lidé si totiž při vyhledávání programu pro sebe a pro své děti představují velmi rozdílné věci. Někdo napíše do vyhledávače „venkovní hry“ a chce si koupit na svoji zahradu něco ve stylu petanque nebo kroketu. Jiná rodina sice hledá aktivitu v přírodě, ale protože je skautského naturelu, představuje si něco opravdu náročného, důmyslného, něco u čeho se zapotí a dlouho na ten zážitek nezapomene. A pak je ještě spousta dalších rodin.

I když venkovní stopovací hry nejsou ještě příliš masově rozšířené, je i ve světě tvůrců stopovacích her určitá konkurence. Společnosti, které doposud provozovaly takzvané únikovky, což jsou hry vnitřní, odehrávající se v interiéru nějakého domu, kde jde hlavně o luštění šifer a zdolávání úkolů, aby se hráči dostali ven z místnosti, tak těmto společnostem jsou už jejich vlastní interiéry malé a expandují ven. Většinou do ulic velkých měst a jejich hry stojí od tisíc korun výše, protože využívají i různé rekvizity, případně průvodce. Dále jsou tu jedinci nebo partička kamarádů, kteří mají zkušenost ze skautských táborů a protože se rádi procházejí přírodou, rozhodli se vytvořit takovou malou „táborovku“ pro jednodenní výlet do přírody. A pak, abychom nezapomněli, tu máme ještě geocaching, jehož kouzlu už propadlo mnoho lidí.

U geocachingu při hledání takzvané kešky pátráte jen po jednom místě. Naleznete krabičku podle souřadnic GPS a zapíšete se do notýsku. I mě geocaching velmi lákal, ale doposud jsem nenašel ani jednu kešku. Ani jsem ji nehledal, protože až donedávna jsem nebyl vlastníkem chytrého telefonu nebo navigace. Co naplat, musel jsem si vymyslet venkovní stopovací hry a záměrně jsem je vytvořil tak, aby k nim nebylo potřeba používání navigace. Má to svoje výhody, vracíme se tak trochu v čase o několik desetiletí zpět, do doby mého mládí, kdy jsem jezdil na ty zmiňované tábory. A jelikož můj tatínek byl táborový vedoucí, byl jsem na nich už od pěti let a potom o hodně později jsem mu pomáhal táborové hry realizovat. Tehdy se správný směr při stopovací hře hledal podle různých důmyslných indicií a ne podle GPS.

Na začátku všeho byla obyčejná procházka přírodou. A zvláště v Praze, kde bydlím, mám svoje oblíbené trasy ve velkých lesoparcích. Časem mě napadlo, že procházka takovou pěknou trasou je fajn, ale ve spojení s příběhem a stopováním trasy by takový výlet neměl chybu, obzvláště pro děti. Od nápadu do realizace první hry uplynul rok, protože jsem si potřeboval pořádně promyslet styl a koncepci svých her a všechno řádně připravit. Jak tedy taková hra konkrétně vzniká?

Jako tvůrce hry hlavně musím trasu dokonale znát. Je potřeba si ji několikrát projít i s tím, že si všímám všech zajímavostí, které by se daly využít ve hře. Hra tedy vychází z prostředí, v kterém se odehrává, a nedala by se bez velkých úprav přenést někam jinam. A to je i hlavní důvod výletu do přírody, abychom se kochali okolní krajinou, ne?

Neméně důležitá část hry je příběh, který se po cestě vypráví. Příběh je také inspirován prostředím. Například Modřanská rokle se přímo nabízela pro hru Indiánská zpráva, protože tu jsou na stromech jiné značky, než jak je známe z turistických výletů. Místo proužků jsou to barevné trojúhelníky. Prostředí rokle je členité a divoké, tyčí se tady strmé skály, uprostřed lesů narazíme na malé jezero, údolím protéká bystřina a na hliněných cestách jsou často stopy podkov.

Snažím se tedy v maximální možné míře využít tyto přírodní i lidské nabídky. Nečmárám na kameny nebo kmeny stromů značky nebo písmena, ale když už se po cestě někde něco takového vyskytne, dá se to využít pro hru. Jak vidno, jde hlavně o stopování správné cesty. Je potřeba po cestě trochy všímavosti. Mnoho ukazatelů ale může být popsáno formou šifry jen v plánu hry, to je výhodné. Venkovní značky totiž mohou být odstraněny nebo poškozeny, případně přemístěny. Pro nápaditost a pestrost namíchávám od každého něco.

Po trase stopovací hry jsou také schované schránky, ve skleničkách nebo plastových tubusech ukryté zprávy. Ty jsou nejvíce náchylné na ztrátu nebo zničení. Z toho důvodu je málokdy využívám k určení směru. Většinou je to nějaká listina oživující příběh, občas také šifra. Většina těchto schránek má svoji záložní variantu, o které se píše na konci plánu hry.

Vytváření venkovní stopovací hry je tedy mnohadenní meditace, při které se procházím přírodou a přemýšlím nad jednotlivými úkoly, příběhem a všechno mnohokrát pozměňuji, aby výsledek byl kompaktní, svižný, nápaditý, originální a aby seděl do prostředí. Zároveň beru ohled na různý věk hráčů. I z toho důvodu jsou úkoly jednoduché a terén vybírám lehký nebo středně těžký. Hlavním záměrem mých venkovních her je příjemná a zábavná procházka pro rodiče s dětmi. Těžší outdoorové dobrodružství, vhodné i pro starší hráče, možná přijde časem. Hry totiž už realizuji i mimo Prahu v náročnějším terénu. Prvním takovým náznakem je hra Hvězdné údolí nad řekou Berounkou v místech, kde kdysi prý stával Kazín.

Hry najdete ZDE.

Luboš Pavel