To rozdejcháš! Wim Hofova metoda

Skvělé, v pátek mám tři besedy za sebou v Mladé Boleslavi, dnes je středa a já mám pořád plnou hlavu rýmy. No, ještě že dělám wim hofovo dýchání, to do té doby rozdýchám. 

Cože? Vy ještě neznáte Wim Hofa? Toho sněžného muže, který se klidně vydá na vrchol Mount Everestu a Kilimandžára jen v šortkách. Pardon, a ještě v ponožkách. Nosem nebo pusou, prostě to do sebe dostaň, říká Wim Hof a tak se zhluboka třicetkrát nadechuji rýma nerýma. Pak zadržím dech, co to jde nejdéle a znovu třicetkrát. Je potřeba prodýchat tři až čtyři kolečka. 

Holanďanovi Wim Hofovi se důvěrně přezdívá Ledový muž a to jistě právem, protože v pohodě dokáže ve slipech sedět několik hodin na sněhu a neklepat se u toho zimou. Je mu padesát osm let a vypadá výborně. Tvrdí, že každý člověk dokáže za pomocí speciálních dýchacích technik a kontrolovaného otužování vědomě ovlivnit autonomní nervový systém, což je zvláštní, protože se jmenuje autonomní právě proto, že se nedá vědomě ovládat. Wim Hof nás ale přesvědčuje o tom, že můžeme kontrolovat mnohé procesy ve svém těle. Nemělo by to pro nás být až tak překvapivé, když už desítky let čas od času čteme články o tom, jak tibetští mnichové v zimě a sněhu uměli sušit na svém nahém těle mokrá prostěradla.

Když Wim Hofovi v roce 1994 tragicky zemřela manželka trpící depresemi a zůstal sám se čtyřmi dětmi, propadal se do depresí i on, ta ztráta byla velmi těžká. Musel se však starat o početnou rodinu a to jej odvádělo od chmurných myšlenek. Aby nalezl alespoň trochu vnitřního klidu praktikoval jógu a studoval různé filosofické směry, ale nic z toho ho neuspokojilo docela. 

Wim Hof měl již od dětství blízký vztah k otužování, a tak když jednou večer seděl na lavičce v parku a pozoroval lehce zamrzlou hladinu blízkého jezírka, napadlo ho se svléknout a ponořit se do mrazivé vody. První reakce byla jasná: tělo dostalo šok, snažil se popadnout dech a vydržet bolest podobnou tisíci jehel zabodávajících se do jeho kůže.

Wim bolesti nepodlehl a po chvíli zjistil, že šok způsobil zádrž dechu, začal velmi soustředěně a hluboce dýchat a co se nestalo? Bolest se rozpustila a pocit nesnesitelného chladu ustoupil. Dokonce nastalo něco, co se mu nedařilo meditací ani cvičením – jeho mysl se vyprázdnila, jeho tělo se uklidnilo a když z vody vylezl, cítil se klidný a relaxovaný. Nedalo mu to, a tak celý proces zopakoval druhý den. Výsledek byl naprosto stejný.

S postupem času a znalostmi Tummo jógy, což je to tibetské vysoušení prostěradel, sestavil metodu, která dnes nese jeho jméno. Svoji metodu zpopularizovat díky svým výšlapům na vrcholy hor a nakládáním se do kádí s ledem. Postupně se na něj vrhlo několik univerzit a výzkumných pracovišt, aby ho podrobili různým testům a museli konstatovat, že Wim je schopný vydržet chlad, protože umí změnit fyziologii svého těla. Umí aktivovat schopnosti, které jsou u každého z nás nevyužité. Jeho teplota postupně poklesla o deset stupňů na úroveň, která je pro průměrného člověka neslučitelná se životem. Každopádně Wim byl schopen opět zvýšit svou tělesnou teplotu o šest stupňů pouze za pomoci meditačních technik. Tento výkon je v medicíně doposud považován za nemožný.

A například Duluthská měření zjistila, že Wim Hofovo tělo reaguje na ledový chlad zcela jinak, než by mělo, a že dokáže nevídané výkony: "V jeden moment klesla Hofova teplota na 32,3 stupňů Celsia. Podle lékařských zkušeností by se dala zvýšit jen externím zdrojem tepla, Hofův organismus však dokázal sám o sobě teplotu zvýšit na 34,4 stupně."

Na všechno si přišel sám, neměl žádného gurua, takže je pravděpodobně reinkarnací nějakého toho tibetského mnicha.

Jak se to tedy přesně provádí? Lehnete si na záda, nebo můžete i v sedě v meditační pozici, a nadechujete se z plných plic od břicha až po klíční kost. Většina lidí je zvyklá dýchat velmi povrchně, ujistěte se, že se vám nadzdvihne břicho a pak následuje hrudník. Vydechněte, dech nezadržujte ani při nádechu ani při výdechu. Dýchejte jak dobře promazaný stroj třicetkrát, nebo si klidně přidejte i pár nádechů navíc. Měli byste ucítit lehké mravenčení a může se vám i trochu motat hlava. To je znamení, že se váš organismus nádherně překysličil. Teď šlape jako hodinky, má v sobě adrenalin, jako kdybyste uběhli dva kilometry. 

Po posledním nádechu vydechněte do pohodlného výdechu, kdy máte břicho tak akorát, ani ne vcucnuté, ale ani nezadržujete nádech. Zadržte dech jak to jde nejdéle. Wim Hof doporučuje si čas stopovat na hodinkách, ale já to nedělám. Ten hlavní důvod je, že by se člověk neměl snažit o nějaké délkové rekordy v zadržování dechu, ale spíše by měl zůstat v pozornosti ke svému tělu, co mu dělá dobře a co už je opravdu na sílu. Tělo si umí samo říci. Minimum je minuta a půl, což není problém dodržet, v tomto čase se nastartuje další proces. Organismus spustí alarm. Je v ohrožení, přísun kyslíku se zastavil! Odteď se v těle vylučují látky, které léčí třeba záněty. Poplachová reakce vyplaví do těla adrenalin a kortizol, poplachová reakce stimuluje hypotalamus. To se projeví jako „návaly tepla“ směřující do hlavy, potřeba nádechu začíná být nepříjemná, až bolestivá.

Čím více zadržíme dech, tím více prohloubíme tento proces. A to nejen léčivý, ale pročistí se vám i myšlenky a dýchání se stane hlubokou osvěžující meditací. Ve fázi zádrže dechu si můžete představovat, že posíláte léčivou energii na určité místo v těle, kde vás něco trápí, jako třeba mě ucpaný nos. Pocítíte, jak se do toho místa hrne krev, mravenčení se soustředí tam a tělo se uzdravuje.

Trochu jsem se porozhlédl i po internetu a pozitivně mě překvapilo, že díky wim hofově metodě dýchání a otužování někteří lidé přestali kouřit a dokonci i pít alkohol. Jen díky tomuto cvičení si začali více vážit svého dechu a celého těla. Úžasné. 

Důležitá věc, pozor! Zádrží dechu to nekončí. Naštěstí není možné se udusit. Sebezáchovný reflex nám to nedovolí. V jednu chvíli ucítíte, jak vám poskočí bránice. To je signál, že se máte nadechnout. Udělejte to a zadržte dech v plném nádechu na patnáct vteřin. Můžete pokračovat s vizualizací. Pak vydechněte a pokračujte celý cyklus znovu od začátku. Třicetkrát hluboké dýchání, zádrž dechu, nádech a zádrž na patnáct vteřin. Opakujte třikrát nebo čtyřikrát. Jeden extra tip pro fázi zádrže dechu na patnáct vteřin - po hlubokém nadechnutí mírným ohnutím hlavy uzavřete svůj krk a vzduch tlačte proti uzavřenému hrdlu, tento tlak stimuluje nervus vagus - bloudivý nerv, který je spojen s parasympatickým stavem autonomního nervového systému. To tělo velmi uvolní, sníží srdeční frekvenci, distribuuje krev rovnoměrně mezi končetinami a trupem. Mimochodem, něco podobného dělají i jogíni a říkají tomu krční zámek (Jalandhara Bandha).

Jednoduché? Já myslím, že geniálně jednoduché. Ještě odpověď na otázku, kdy je nejlepší cvičit a jak často. Dýchání se provádí nalačno, nejlepší čas je tedy hned po probuzení a nakopne vás to lépe než kafe. Druhá možnost je kdykoliv během dne, před jakoukoliv fyzickou aktivitou, třeba, když si jdete zaběhat. Velmi to pomáhá zvyšovat výkon a odolnost organismu. Cvičím pravidelně každý den a dýchání můžete provádět i několikrát denně, pokud je vám to příjemné. 

Součástí tréninku sněžného muže je ale ještě cvičení a otužování. Jak už jsem zmínil, Wim Hof vycházel z Tummo jógy tibetských mnichů. Buddhisté vědí, že realita, ve které žijeme, není konečná. Existuje jiná realita, do které můžeme proniknout, a která není ovlivněna našimi emocemi, naším každodenním světem. Buddhisté věří, že tohoto stavu mysli se může dosáhnout konáním dobra pro druhé a pomocí meditace. Teplo, které vytvářejí v průběhu procesu je jen vedlejším produktem meditace Tummo.

Dotýkáme se tady otázky, jaký je vůbec lidský potenciál a jaké jsou možnosti těla. Účinky dýchání se dají ještě mnohem více zesílit a prohloubit, když si po wim hofově dýchání zacvičíme a když se otužujeme. Při cvičení i otužování nám krev ještě více začne proudit v těle a všechny léčivé účinky se násobí. Zvyšuje se také celková kondice těla. Otužování posiluje kardiovaskulární systém a imunitní systém. Při vystavení se chladu dochází k vyplavování hormonů jako je norepinefrin a noradrenalin. Výzkumy prokázaly, že lidé praktikující nějaký druh otužování mají větší počet bílých krvinek.

Když si pustíte na tělo studenou sprchu, nebo se ponoříte do ledové vody, všimněte si jak se změní vaše dýchání. Většina lidí zamrzne nebo rychle, krátce a povrchně dýchá. A vzpomeňte si v té chvíli na Wim Hofa. Co udělal? Vědomě se rozdýchal a pomalými ale hlubokými nádechy a výdechy vrátil tělu rovnováhu. 

Správné otužování se provádí tak, že si nejprve dáte teplou, příjemnou sprchu a důkladně prohřejete celé tělo, potom si pustíte vlažnou, začnete od nohou a rukou a přejdete k trupu. Postupně teplotu vody snižujete. Mně trvalo jen pár dní, než jsem po prohřátí otočil kohoutek na doraz a bez problémů se sprchoval úplně studenou vodou. Ba co víc, bylo mi to příjemné. Chlad se zarazil kdesi na povrchu těla a dovnitř jsem ho nepouštěl. Zjistíte, že to nastavení je jen ve vaší hlavě.

Luboš Pavel

Zázračně obyčejný pobyt ve tmě

Když se přihlásíte na pobyt ve tmě, tak se na tu věc těšíte, ale zároveň si říkáte, jestli vůbec můžete zvládnout být týden v malé chatce, když máte problém zůstat doma týden s chřipkou, a to máte doma světlo a krátíte si čas sledováním filmů. Takže se jedné únorové soboty ve tři hodiny sešla partička čtyř lidí hodlajících obsadit čtyři zatemnělé chatičky, a všem v očích svítila tato vzrušená nedočkavá otázka. Seděli jsme u čaje v kanceláři člověka, který pobyty ve tmě organizuje a ten nám vysvětlil několik organizačních záležitostí, rozdal praktické rady a několikrát nás upozornil, že jsme tam dobrovolně. To už mi bylo hodně podezřelé. Dotazů jsme moc neměli a tak se ještě zmínil, že je kabalista a jestli chceme do chatky nahrávky s kabalou k poslouchání. Všichni jsme souhlasili. Proč ne, poslechnout si je můžeme, bude dost času.

O pobytech ve tmě jsem slyšel už někdy před dvaceti lety, protože v jednom časopise byl článek popisující, jak se jistý Němec Holger Kalweit seznámil s tibetskou technikou zvanou "yangtik" a založil kdesi v Duryňském lese první místo v Evropě, kde se dal absolvovat pobyt ve tmě (rozuměj: bezpečně a pod vedením zkušeného terapeuta). Prý k němu chodili hlavně uhonění manažeři, kteří po týdnu odcházeli proměnění změnit práci nebo svět. A ještě předtím jsem o tom četl asi v knize Milarepa, že je to tradiční metoda tibetských mnichů, kteří ve tmě zůstávali i sedm týdnů. Nyní zdá se nazrál čas a já se přihlásil na pobyt ve tmě a odjel jsem až na Moravu do centra, které se jmenuje Místo v srdci.

Za vstupními dveřmi v miniaturní předsíňce byl vpravo na stěně věšák na věci a vedle druhých vstupních dveří háček, kam bude kuchařka Anka věšet tašku s jídlem. Hned o krok dál byl záchod, vedle natěsnaný sprchový kout a umyvadlo. Koupelnou jsem prošel na dva kroky. Už jsem si všechno odměřoval. Hlavní pokoj byl tmavý a pomalovaný kmenem stromu, kterému se ztrácely větve někde ve stropu, jež byl celý vytvořený nabarvenou montážní pěnou, asi aby pokoj připomínal útulnou jeskyni. No potěš! Naštěstí to ve tmě nebude vidět, ale pocit, že bivakuji pod montážní pěnou mi nepřidal. Vpravo v rohu byla postel vyvýšená od země asi o patnáct centimetrů, jinak nic, žádná skříňka nebo polička. Zřejmě je nejbezpečnější mít všechno na zemi. Snažil jsem se rozmístit si všechny své věci tak, aby to dávalo smysl a nemusel je potom šátravým pohybem ve tmě hledat nebo dokonce přerovnávat. Moc možností stejně nebylo. Vpravo do rohu jsem si vyskládal všechno oblečení a vlevo naproti posteli, kde byl i přehrávač a baterka, jsem si položil několik banánů, které jsem si přinesl.

Byli jsme tak zvědavi na to, co nám pobyt ve tmě přinese, že jsme už kolem čtvrté všichni zalezli do chatek a zhasli. Nedělo se nic. Člověk tupě zíral do tmy a nějak to odpoledne přečkal až do večera. Pohyb po malé chatce obtížný není, stačí natáhnout ruce před sebe. Většinou jsme byli dost unaveni na to, abychom tuto noc brzy a rychle usnuli. A tím prvním snem to začalo. Byl tak živý a barevný, že se mi zdálo, jako bych ani nespal. A v tom snu mi někdo otevřel okno, možná neúmyslně, nevěděl, že jsem tady na pobytu, každopádně můj úmysl smyslové deprivace byl zmařený. Musel jsem začít znovu a přišel jsem o celý jeden den pobytu!

Když ráno po probuzení člověk zjistí, že to byl jenom sen, velmi si oddychne, avšak pak začne to martýrium bdělého stavu. Zpočátku to ještě jde, měl jsem naplánováno jak budu cvičit jógu, dýchat wim hofovu metodu, hrát na kytaru a meditovat. Jenomže to vám zabere jen několik hodin a zbytek jen tak sedíte, nebo ležíte ve tmě, nemáte co dělat, a v hlavě vám čím dál více víří myšlenky. Třeba o tom, jestli nebylo lepší jet za ty peníze k moři, nebo jestli mám zapotřebí se unudit k smrti. Byl jsem vděčný i za to, že mohu trávit čas vychutnáváním jídla nebo poslouchat kabalu, byť byla namluvena příšerně. Třetí den se myšlenky ještě přiostřují, už řešíte různé problémy a vztahy až máte pocit, že z toho všeho máte horečku.

Do deníčku jsem si potom napsal: čím je sauna pro tělo, je pobyt ve tmě pro mysl. Díky absenci světla je zde mysl přivedena do varu, aby posléze myšlenky jako mýdlové bubliny postupně vyprchaly.
Došlo k tomu zcela nenápadně. Anka, která kolem poledního přinesla jídlo, vždy nabízí i sdílení prožitku pobytu ve tmě. Čtvrtý den jsem ji tedy pozval dál, abych prohodil pár slov s jiným člověkem. Mimo jiné jsem se i zmínil o tom, že je všechno celkem v pořádku a že se nic neděje.
“Ono to nemá být žádné Las Vegas,” odvětila, “ta přirozenost bytí je spíše ve všednodennosti.”
Jistě, všednodenní je to dost. A z těchto chvil, kdy vlastně není třeba nic dělat, se skládá i část našeho života. To jsme se jen naučili je přehlušovat televizí, alkoholem, listováním na facebooku. Člověk už neumí být jen sám se sebou v tichu a rozjímání. Když jsem byl v Malém Tibetu a jeli jsme se podívat na jeskyně Fokar Phoo, řekli nám, že tam mniši meditují tři roky, tři měsíce a tři dny. Čtyři hodiny v pohroužení a čtyři hodiny jídlo, spánek, nebo krátká procházka. Jak nemožné se mi to zdálo pro západního člověka.

Když odešla Anka, o tomhle všem jsem přemýšlel a zkoumal jsem, co to znamená pro mě, být jen sám se sebou v klidu. A uvědomil jsem si, v jak příjemném stavu se nyní nacházím. Otravné a křiklavé myšlenky prvních dní už pominuly. Nyní už člověk jen tak spočíval v nečinnosti a vykonávaní všednodenních maličkostí. Částečně jsem si to uvědomil už předchozí den při meditaci. Ten den, bylo to ve středu, jsem se pokoušel meditovat, jako každý den. Ale vůbec to nešlo. Měl jsem pocit, že se nemohu nijak ponořit do toho hlubokého stavu vnitřního klidu. Ani večer a další den se to nezlepšilo. A teď jsem si to uvědomil: “Já se nacházím v meditaci pořád! Jsem ponořený stále, proto necítím žádnou změnu.”

Seděl jsem v rohu opřený o stěnu, ani jsem nemusel mít zkřížené nohy v lotosovém sedu, a bezmyšlenkovitě jsem se usmíval. Bylo jedno, jestli mám zavřené nebo otevřené oči. A najednou jsem si všiml, že vidím moře a pláž a palmy. A pak jsem se ponořil do toho moře a plul v něm jako mořská želva a pak mě napadlo zkusit létat v oblacích jako orel. A já si všechno promítal a mohl ovládat ty představy. Byly tak barevné, jako jsem nikdy v meditaci neviděl. Od toho dne se tento meditativní stav jen prohluboval. Jíst jídlo ve tmě byl ohromný zážitek, smysl chuťi, který bývá většinou přehlušen zrakem, se dostal do popředí. Chroupal jsem syrovou zeleninu a bylo to, jako kdybych jedl tu nejlepší delikatesu. Jednu věc jsem nemohl poznat, na plocho rozříznutá, veliká oválná jako celer, ale velmi sladká. Co to jen může být? Přišel jsem na to až třetího dne. Kedlubna.

Jen spát v noci byl čím dál větší problém. Člověk viděl světlo nebo nějaké jiné halucinace, které mu nedovolovaly usnout. Různé obrazce a tvary se mi neustále vytvářely před očima. Nejhorší bylo, když jsem měl pocit, že mám jedno oko zavřené a druhé otevřené. Hmatem jsem se musel přesvědčit, jak to doopravdy je. Přestal jsem vnímat chlad a horko, zda je vydýchaný vzduch a jestli mám žízeň. Musel jsem se hlídat, abych pravidelně pouštěl ventilaci a dodržoval pitný režim.

Nakonec už jsem ani necvičil a nehrál na kytaru, nedělal jsem vůbec nic a jen se vznášel jak na obláčku. V pátek poslední noci jsem se pokoušel usnout tak dlouho, až se mi to nakonec podařilo. Pak jsem se probudil. Vida, tak já přeci jen spal, cítím se výborně. Tak už máme sobotu, poslední den. Udělal jsem si wim hofovo dýchání, pak jsem vstal, umyl se a sedl si do kouta. Nalil jsem si z termosky zbytek včerejšího čaje. Zdál se mi nějaký teplý. To bylo nezvyklé, obyčejně do druhého dne úplně vystydl. Přemýšlel jsem o tom a pak mi to došlo. Byl pořád pátek večer. Spal jsem možná půl hodiny. Uvedl jsem se do vertikální polohy a setrval v nehybnosti. Trvalo to věčnost, prožil jsem si nekonečnost vesmíru a skutečnost, že v jiných světech neexistuje čas a prostor. Za celou dobu jsem neměl jedinou myšlenku, nebo jsem si ji nevšiml. Pak kdosi pootevřel dveře chatky.
“Tak já nechám trochu pootevřeno, aby sis zvykal na světlo,” řekla Anka.

Pomyslel jsem si: “Co? Co se děje? Kdo to je, a co tady chce? Kde to jsem? Co bude následovat?”
A už jsem byl zase v našem hmotném světě.

Luboš Pavel