V tomto příspěvku nehodlám nijak teoretizovat, odkazovat na obecné zkušenosti a uvádět příklady ze života jiných prezentátorů. Jednoduše a stručně zde sepíšu své osobní zkušenosti, které se týkají mluvení na veřejnosti. A hlavně se chci zaměřit na úvod prezentace, protože ten je nejtěžší. Mnoho lidí vám potvrdí, že když se jim podaří dobře překonat prvotní nervozitu úvodu, pak už většinou všechno běží dobře.
Já si vždycky základní obsah své přednášky připravím nejen v podobě poznámek na papíru, ale snažím si ho představit, předříkávám si ho v hlavě, nejčastěji, když jdu do parku. Několikrát se nanečisto v hlavě snažím mluvit na ty lidi, které si představím a vyprávím jim svoje téma. Pak když přijde na samotnou přednášku, říkám něco jiného. Snažím se totiž být maximálně v přítomném okamžiku, v té konkrétní situaci, s konkrétními lidmi, které vidím a se zážitkem z příjezdu, počasí a všech okolností, které se zrovna odehrávají. Mám už připraveno, všechno jsem si vizualizoval, vím, o čem chci mluvit, proč a co tím chci říci a pak už to nepotřebuji doslova reprodukovat, nejsem reproduktor, nejsem reprodukční zařízení. V mé hlavě to připraveno mám a nemusím mít o to obavy.
A jak tedy konkrétně začít přednášku?
Kolik já už viděl lidí, kteří jsou zřejmě odborníky na své téma, ale necítí se být dobrými prezentátory, jak začali slovy: "Promiňte, já neumím dobře přednášet." Už na začátku se mi omlouvají. No, to je velmi nebezpečné, to už hned určuje, jak budu přednášku vnímat. Velmi často je to i zbytečné, to prohlásit, protože to není pravda. Ano, dovedu si představit situaci, že na konci, nebo v polovině přednášky, když se úplně nedaří, řeknu na omluvu tuto větu, ale hned na začátku?
Proč vlastně lidé tu větu říkají? Pojďme si to rozklíčovat. Myslím, že je více důvodů, ale mě hned napadají dva. Cítí, že nemají dostatečnou přípravu, neměli třeba čas se dobře připravit, a nebo mají trému, nebo obojí. Pokud je to přípravou, tak nejlepší pomoc, nejlepší náprava, je se lépe připravit, dát tomu maximum. Pokud je to trémou, pak bych měl umět zvládnout, ovládnout trému jiným způsobem, než vyřčením omluvné věty.
Co je to vlastně tréma?
Tréma je nervozita. Kdybych kupříkladu řekl: Jsem dnes poněkud nervózní, když vidím, kolik lidí tady má zájem poslechnout si můj příspěvek, tak zveřejním svoji emoci. Emoce je něco, s čím se lidé mohou daleko lépe ztotožnit, rozumí tomu, dokonce to často funguje jako ve filmu, stávám se pro ně na chvíli hlavní postavou, s kterou se mohou ztotožnit, nebo alespoň stát na její straně při překonávání překážek. Zkrátka, jdou se mnou. A za nic se neomlouvám. Ono se také ještě vůbec nic nestalo. Ta věta navíc velmi pomůže i prezentátorovi, protože se už nemusí zabývat dotěrnou myšlenkou, jestli je ta nervozita na něm vidět. A může klidně začít povídat o svém tématu. Lidé jsou vděční za upřímnost, za to, že se jim někdo otevře. To samozřejmě nemusí být jenom tak, že řekneme, že jsme nervózní. Řekněte cokoliv trochu důvěrnějšího o sobě.
Já často lidem přiznávám, že jsem býval jako mladík šílený trémista. Tak velký, že když jsem poprvé přišel před lidi, tak se mi tak roztřásla kolena, že jsem si musel jít sednout na židli. To se vůbec nedalo ovládnout. Může se zdát záludné jim to přiznávat, když se prezentujete jako odborník na prezentaci, ale zároveň vidí před sebou člověka, který to zvládnul, chápe trému, zažil si ji a může nám k ní něco říci. Vidí za tím příběh. A příběh je ten nejmocnější prezentační nástroj.
Kdy a proč je vlastně člověk nervózní? Já jsem vypozoroval na sobě, že je to v situaci, kdy nemám dobrou přípravu a mám strach že něco zapomenu, nebo něco přednáším úplně poprvé, nemám ověřeno, jak bude moje téma a struktura fungovat, a když mám velké ambice, to znamená, když mi na té akci velmi záleží.
V těch prvních dvou případech se řešení skrývá opět v co nejlepší přípravě a příprava, to není jen večer před přednáškou, je to pro mě vlastně celý můj život, protože moje témata vyplývají z toho, co já dlouhodobě dělám, co mě zajímá, čemu se věnuji a o čem už něco vím, proto si mě pozvali, abych udělal přednášku, že ano? Takže mám v sobě celou databanku vědomostí, zkušeností a názorů, které mohu kdykoliv při přednášce dát k dobru. Proto je důležitá dobrá struktura, abych věděl, jak mají jít jednotlivé body za sebou a proč mají tak být za sebou seřazené; co lidem chci sdělit a jaký má být závěr. V tom musím mít tak perfektně jasno, abych na to nemusel myslet.
Jak vytvořit strukturu přednášky
Těch bodů, kterými je tvořena osnova mé struktury, je relativně málo, třeba sedm, deset a mohu je mít klidně napsané na papíře, a ten mám položený před sebou. Potřebuji jednoduchou strukturu, abych mohl pohodlně odbočovat a přidávat ty zkušenosti ze svého života, abych mohl dobře reagovat na momentální naladění posluchačů. Takže tu omáčku mezi jednotlivými body struktury improvizuji. Mluvím spatra na základě své databanky zkušeností. Většinu obsahu použiji ze své předchozí přednášky nebo kurzu, ale ne slovo od slova. Když je to moje úplně první přednáška toho typu, tak si připravím o něco málo delší strukturu, kterou mohu od konce zkrátit. A připravím si množství ilustračních příkladů, vzpomenu si na zajímavé příhody, připravím si toho tolik, kolik jsem schopen si zapamatovat, aniž by mě stresovalo, že to všechno zapomenu.
Strukturu bych měl mít jednoduchou i z toho důvodu, že lidé si stejně nezapamatují více, jak tři základní věci mé přednášky. Jednou z věcí, s kterou bojuji, je pokušení říci jim úplně všechno, co o tématu vím. Po dlouholetých zkušenostech vím bezpečně, že se musím v tomto směru ovládnout. Lidé si to stejně všechno nezapamatují, téma stejně nebude nikdy vyčerpané, a mně jako prezentátorovi tato ambice jen zvyšuje nervozitu.
Ambice se samozřejmě týká ega a je tudíž potřeba s tím pracovat na psychologické rovině. Mně například pomáhá, když si uvědomím, že nejdu těm lidem předvádět, jak jsem dobrý, nebo že jsem nejlepší lektor nebo přednášející, odborník na to které téma. Zkrátka, že jsem takový a makový, vůbec se nezaměřuji na sebe, nehodnotím. Řeknu si, že se jdu s těmi lidmi setkat nad určitým tématem. Pozvali mě proto, že je to zajímá, věnuji se tomu nějakou dobu, tak se jdu s lidmi, které to zajímá, setkat a popovídat o pohledech, názorech, výzkumech, závěrech a tak dále. Mluvím s nimi tak, jako kdyby to byla diskuse a mohli to doplnit o svoje názory. Používám řečnické otázky, oční kontakt, pauzy a tak dále. Často jsou to setkání v menších sálech nebo místnostech, kde se skutečně mohou zeptat, zapojit, doplnit, přidat se svojí zkušeností. Nebo alespoň na konci bývají otázky z publika. A mluvím tak, že moje závěry nejsou definitivní. Přiznávám subjektivitu.
V několika bodech
Takže na závěr bych to shrnul takto: pokud máte nějaký zlozvyk, blok, strach, nedostatečnost prezentačních dovedností, nejdůležitější je správně pojmenovat příčinu. Pak se ukáže, že je řešení velmi jednoduché. Nejčastěji potřebujeme mít jasno ve struktuře, mít dobrou přípravu a nedělat si nereálná očekávání, nezaměřovat se tolik na sebe, ale na téma. Připravte si svůj příspěvek tak, abyste ho mohli pohodlně vyprávět a krátit některé pasáže, když uvidíte, že na to není čas nebo nálada.
