Můžeme se na klavír naučit bez klavíru?

Všichni to známe, když se něco nepodaří vyřídit, zařídit tak, jak si to představujeme, když nás někdo urazí, pohádá se s námi, ztrapní nás, teprve až o chvíli později, nebo večer v klidu doma, velmi dobře víme, co jsme měli říct, co jsme měli udělat. A pak nám v hlavě běží dokolečka obraz toho, jak jsme se měli zachovat. Znovu a znovu až to je celkem únavné a nemůžeme se toho zbavit. Je to vůbec k něčemu dobré, zabývat se tím, co by kdyby?

Zdá se, že ne, protože příště se situace víceméně opakuje. Postupně získáváme o sobě dojem, že jsme málo pohotoví, málo vtipní, nedokážeme se bránit urážkám, nejsme dostatečně asertivní. Někdy snad z tohoto schématu vybočíme, ale je to tak sporadické, že tuto výjimku nepovažujeme za důležitou, za hodnou většího povšimnutí a snad i zapamatování.

Děláme chybu, že se za tu výjimku nepochválíme, protože to jsou ty pomalé, postupné kroky, které nás mohou vést k trvalejší změně. Ke změně v našem chování, v našich dovednostech. Snad proto se tím nezabýváme, že nám po těchto ojedinělých chvilkách, kdy jsme zareagovali pohotově a vtipně, neběží v hlavě onen únavný a dokola se opakující film, který nám ukazuje, že to mohlo všechno proběhnout jinak. Náš vnitřní učitel. Ale kárá, ach ten kárá.

Naše komplexní osobnost se skládá z několika vnitřních podosobností. A ty tam spolu existují v protikladu, v odlišnosti i komplementaritě. Když se tedy jedné naší části něco nepovede, určitě se v tom bohatém vnitřním světě objeví jiná část, která se bude stavět do role toho chytřejšího, toho učitele, který nás chce vybavit pro pozdější situace. Chce nám na vnitřní obrazové tabuli ukázat, jak bychom se mohli zachovat lépe. Lépe podle ní, to je důležité zdůraznit, protože to nemusí znamenat objektivně lépe.

Ponechejme v tomto článku všechny problémy spojené s různorodostí a komplikovaností vnitřního světa, který je náročný k pochopení i pro zkušené psychology. Trochu se o tom rozepisuji v článku Když už nevím, jak dál, tak si vzpomenu na pět kontinentů duše na tomto blogu. Pokusme se pouze využít efektu „vnitřního promítače“, učitele, který ví všechno lépe. Nedávno jsem si přečetl v jedné zajímavé knize o plasticitě mozku tuto studii. V Národním institutu neurologických poruch a mozkových příhod v USA udělali pokus. Skupinu osob, které nikdy nehráli na klavír, naučili noty k jedné skladbě a pustili jim několikrát, jak skladba zní. Potom osoby rozdělili do dvou skupin. Jedna měla v průběhu jednoho týdne sedět hodinku před klavírem s cvičením a měla si představovat, jak etudu cvičí. Měli mentálně trénovat. Druhá skupina, jak nás jistě napadne, trénovala doopravdy, skutečně si sedla ke klavíru a hrála. Po týdnu změřili oběma skupinám změny v plasticitě jejich mozku. Výsledky byly překvapivé. Obě skupiny prodělaly podobnou změnu. Ať trénovali doopravdy nebo jenom v představě, jejich mozek se proměnil. Jistě, při kontrolním hraní etudy byla skupina, která trénovala doopravdy o něco lepší, ale druhé skupině stačila pouhá jedna dvouhodinovka fyzického tréninku, aby první skupinu dohonila. Zajímavé, že?

Takže, vraťme se k našemu případu s vnitřním učitelem. Promítačem, který nám stále znova a znova pouští vnitřní film, jak jsme se měli zachovat v té a té situaci. Můžeme se skutečně lépe vybavit pro budoucnost, pokud tyto smyčky vnitřních obrazů využijeme jako lekce. Bylo by ale dobré se spřátelit s tím naším promítačem. Je nutné zmírnit negativní náboj proti konkrétní osobě, která v našem malém filmu vystupuje. Zkusme se dívat na naše vnitřní učitelské filmy s větším odstupem. Spíše jako diváci, než jako herci. Zkusme jednotlivé situace chápat obecněji, než jen jako jeden konkrétní konflikt. Emoce nám v tomto případě brání v hlubším přijetí i pochopení.

Tuto cestu můžeme chápat i jako dobrý začátek pro práci s vizualizací (pro začátečníky, kteří si myslí, že si nic vizualizovat neumí). Vnitřní dialogy a představy „co by kdyby“ zažíváme všichni. Učit se představou lze, avšak výsledky jednotlivých lekcí si musíme ověřovat a upevňovat praxí. Dát tomu tu „jednu dvouhodinovku“ fyzické účasti. Čím dříve, tím lépe. A nemusí to ani být v kontaktu s tou osobou, s kterou jsme měli komunikační problém. Můžeme třeba někomu převyprávět celou situaci s tím, co jsme měli říci nebo udělat jinak.

A on mi řekl: „Vy jste naprosto neschopná zařídit tak jednoduchou věc.“

To víš, já v tu chvíli vypěnila a pořád dokolečka opakovala: „Tak jednoduchá, vy si myslíte, že jednoduchá?“ No, jako blázen. Ale měla jsem mu spíše říct: „Podívejte, pane řediteli, když se stále mění termíny a nejsou jasné ani základní kompetence, tak i jednoduchá věc může být problém.“

Také si můžete takový dialog sepsat na papír. Tím, že ho skutečně fyzicky píšete, tak si ho ukotvujete ve své zkušenosti. A nebo, pokud vás to bude bavit, zahrajte si celou situaci jako scénku, jako divadlo, o samotě doma v pokoji. Dostaňte zkrátka tu vizualizaci z hlavy do těla. Protože tělo jedná, tělo mluví. Vize a sny jsou krásná věc, ale musí se realizovat, musí se naplňovat ve hmotném světě.

Takže, hrát na klavír se bez klavíru naučit nikdy nedokážeme.

Luboš Pavel

Zahlceni seberozvojem

Nejsme tak pohodlní, jak se zdá, mnozí lidé se dnes stále něco učí, nebo alespoň mají touhu se naučit. Angličtinu, jízdu na plachetnici, neurolingvistické programování vlastního mozku. Jsme obklopeni množstvím nových informací každý nový den. Za jediný den toho vstřebáme tolik, co středověký člověk za celý život. No, vstřebáme… možná… možná někdy fungujeme spíše jako průtokový ohřívač. Vpustíme informaci dovnitř, chvíli jí věnujeme pozornost, dáváme jí energii a pak na ni zapomeneme, vytěsníme ji. Je fuč. I když ne úplně, někde v hloubce podvědomí zanechává stopy jako mokré nohy na podlaze koupelny. Už druhý den nevíme, co jsme to četli na internetu za článek. A přitom nás to včera tak rozrušilo. A vždyť je to jedno, dnes je tam nový článek.

A ten rozdíl mezi tím kolik toho víme, nebo bychom měli vědět, a jak se vlastně změnil, posunul náš život, nás frustruje. Protože vidíme, že se stále potýkáme se stejnými problémy. V jízdě na kánoi jsme se zlepšili, to ano, to nám jde, ale v mezilidských vztazích je to stejné a v komunikačních dovednostech zaostáváme, už jsme zase v práci nedokázali říci kolegyni ne, když po nás chtěla, abychom ji kryli, zatímco si půjde něco vyřídit, a nemáme z toho dobrý pocit. Byli jsme na kurzu, přečetli jsme knihy, které nám někdo doporučil, prý skvělé, viděli jsme poučný film, prý fantastický a výsledek jako kdyby stále nebyl viditelný.

Pak se ve vhodný okamžik objeví různí prorokové. 7 zaručených rad vedoucích k úspěchu. Nejnovější překvapivé informace o výzkumu mozku, objevte magickou techniku, která vám umožní se lépe dorozumět s okolím. Znovu se necháme nachytat. Ne že by ta technika nebo ty rady nebyly zajímavé, to ne, ale nedostalo se nám to do těla. Ano, to je to správné, zase nás to jen ovanulo jako čerstvý závan větru a pak jsme se vrátili zpět do svého teplíčka vlastních stereotypů. Tam, kde to známe. Ono totiž i vězení, které známe, je pro nás lepším útočištěm, než to neznámo tam venku. Bůhví co se tam může stát. Nemůžeme riskovat neúspěch. Když řekneme kolegyni, že ji už krýt nebudeme, protože se nám to nelíbí, a ona se na nás naštve, co pak? Trávit pracovní dobu s rozhádanou kolegyní by mohlo být ještě více nepříjemné. A abychom upokojili i hlavu, která nám generuje nepříjemné myšlenky, řekneme si: „Já už jsem takový, já už jsem taková.“

Je to výmluva, řekněme si to upřímně. Celý život jsme se totiž učili nápodobou. Nejvíce návyků si samozřejmě utvoříme v dětství od svých rodičů a kamarádů. Pokračuje to však dál – hudební vzory, filmové vzory – a zase napodobujeme a napodobujeme. Postupně ale vyhasíná chuť objevovat a dělat něco jiného, než to, co člověk už pravidelně dělá a zná, a člověk tedy dělá jen to, co se mu nelíbí, dělá svoje povinnosti. Přijme dokonce přesvědčení, že to tak musí dělat, protože to od něj všichni očekávají.

No, co s tím? Určitě je dobré si uvědomit, že vám těžko pomůže nějaká zaručená rada z venku. Je potřeba změnit vnímání. Jak to říct? Je nutné se přinutit k tomu, abychom se obzvláště v kritických situacích nenechávali vláčet, smýkat svým stereotypním chováním. Musíme se vědomě zpomalit a sledovat, co se děje, jako dítě, které se učí. My dospělí, přehlcení informacemi už nejsme tak trpělivými žáky života, abychom vstřebávali a vnímali to nové jako houba. Už to posuzujeme a analyzujeme a necháme se přesvědčit jen tak napůl.

Takže jestli chcete skutečně změnu, udělejte místo tomu novému. Aby se mělo kde uchytit. A pak růst. A zdomácnět. To místo za vás neudělá žádná kniha, žádný lektor, žádný film nebo nový překvapivý výzkum. Nuže, jak to místo vytvářím já? Vhodné je cestování, protože to vám zcela jistě "provětrá" hlavu. Ale spíše než tomu, abych coural z místa na místo a odškrtával památky na seznamu, dávám přednost bivakování na jednom místě. Mám pak čas na každodenní rituály a důvěrnější rozhovory s domorodci. Velmi mě také pomohla pouť do Santiaga de Compostela. Skvělým nástrojem na usebrání je i pobyt ve tmě nebo vůbec někde v klidu na osamoceném místě. Tím myslím bez kamarádů, zábavy, alkoholu, televize a podobných věcí, které nás dokáží spolehlivě odvádět od klidné pozornosti na sebe sama. 

Potom na tom uvolněném místě, kde jsme přijali novou myšlenku (jak chceme v životě žít, kam směřovat, jaké hodnoty jsou pro nás důležité) musíte tu myšlenku opečovávat, starat se o ni jako o květinu, tedy s láskou a pravidelně, aby neuvadla, protože je nová a zranitelná a dokážeme ji velmi rychle zpochybnit. A jak nás inspiruje Malý princ, je třeba převzít odpovědnost za svoji květinu. Odpovědný je ten, který je odpověď vědný, tedy ví, co má odpovídat, až se ho budou ptát. Zná důvody svého rozhodnutí a ví, co dělá, jaké kroky je třeba činit, aby se došlo k výsledku. Nenechává věci náhodě. A aby to dokázal a vyznal se v tom, chtělo by to začít s něčím jasným, jednoduchým. S jednou věcí. S jednou květinou. Nezačínat každý půlrok s novou teorií.

Rozum nám při výběru toho, čemu máme v životě věnovat pozornost, nepomůže. Rozum říká: je to výhodné, protože je to za polovičku ceny, bude to fantastické, ten lektor studoval až v Americe. V takových případech je potřeba oprostit se od určitého typu mentální kontroly, jak říká Timothy Gallwey. Američan. To ten náš intelekt je hluboká bezedná studna na nové informace. Kdybychom takhle intenzivně procvičovali svoji intuici a tělové vnímání, byli bychom už dávno osvobozeni od svých stereotypů a mnoha problémů. Sociální dovednosti, jako například komunikace s druhými, jsou tělový návyk. Komunikace se odehrává nejen v hlavě ale hlavně v těle. Součástí komunikace je totiž vnímavost.

Ne vždy vyřčená slova přesně označují to, co znamenají. V hádce už vůbec ne. Slyšíme slovo a myslíme si, že je myšleno stejně, jako je řečeno. Ale vůbec ne. Ono třeba znamená: mám strach, nebo nelíbí se mi to. A řekneme to větou: "Co zas po mně chceš?" Proto často řekneme slovo a pak bereme slovo zpět. Zvykli jsme si s jazykem dost volně nakládat. Pokud hlava zůstane odříznuta od zbytku těla, které se věnuje vnímání, nikdy se nenaučíme dobře komunikovat s ostatními, ani… ani sami se sebou. To hlavně.

Luboš Pavel