pátek 18. května 2018

Proč nedokončíme rozepsanou knihu


Nikoho nezajímá kniha, která byla téměř dopsána. Chceme si přečíst tu, která je dokončená, což znamená, že bez ohledu na všechny okolnosti, kterými jste museli při psaní projít, (že jste měli moc práce a málo klidu, že se vám deset kapitol smazalo z počítače) z vás dělá spisovatele jen dílo, které jste zvládli dokončit. A také zvládli vydat, aby se vůbec ke čtenářům dostalo. 

Možná jste spisovatel nebo spisovatelka a také se vám to stalo. Začali jste psát knihu, ale nikdy jste ji nedokončili. Uvízli jste a nevěděli jste, jak pokračovat. Nebo jste dokončili svůj rukopis, ale nevěděli jste, co dělat s rukopisem. Ještě horší je, že jste napsali knihu, ale nikoho to nevzrušilo. Nikdo neprojevil zájem rukopis vydat nebo si ho alespoň přečíst.

Já sám jsem dobrovolně vyhodil nejméně čtyři v podstatě dokončené rukopisy románů do koše, než jsem jeden vydal opatrně vlastním nákladem v počtu 350 kusů. Prodalo se 300 výtisků, ale to není pro tento článek podstatné. A i poté, co moje knihy vydalo nakladatelství, se žádný zázrak nekonal.

Měl jsem dost času usilovně přemýšlet o tom, proč se moje knihy neprodávají v knihkupectvích jako bestseller (i když kniha Příběhy Malého Tibetu se rozprodala během jednoho roku a teď vychází druhé vydání, takže úplné dřevo nejsem). Prostudoval jsem si k tomuto tématu blogy i jiných spisovatelů. Tady jsou řekněme souhrnné úvahy:

Než budete moci vypustit do světa bestseller, nejprve musíte nějaký napsat.

Jak prosté, ovšem spousta spisovatelů, kteří si sednou, aby napsali své mistrovské dílo, si myslí, že se stačí posadit a psát. Ale když si přečtete rozhovory a životopisy s nejúspěšnějšími autory světa, všimnete si, jak tvoří mnohem rafinovaněji, než že si jen jednoduše sednou ke stolu a nechají slova plynout.

Jenomže, jak v různých obměnách zmiňují různí autoři včetně mě, čím déle píšete a čím více si to po sobě čtete, tím více nabýváte dojmu, že je to absolutní sračka. Ten dojem vyvrcholí dopsáním poslední věty.


Jak funguje kreativní proces

Každý velký spisovatel potřebuje systém, který mu pomáhá tvořit. Možná řeknete, že nemáte rádi termíny, ale bez časového plánu se opravdu těžko píše. Spíše se nepíše. Neustále psaní odkládáte. Píšete jen když máte inspiraci. V ostatních chvílích si říkáte, že čekáte na inspiraci. Takhle se dle mé zkušenosti nic nedokončí, protože náboj nápadu, hnací motor, který vás nutí zhmotňovat nápad, vyprchává. Jak popisuje Elizabeth Gilbertová: Nápad odchází jinam, kde se o něj lépe postarají.

Jak tedy funguje kreativní proces? Má základní čtyři fáze. Příprava. Identifikujeme určitý problém či téma a zjišťujeme si všechny možné potřebné informace. Zrání. Fáze někdy také nazývaná inkubace. Nad problémem nepřemýšlíme a jeho zpracování probíhá v nevědomém mentálnímu procesu. Osvícení. Okamžik, kdy se v našem vědomí konečně vynoří nápad. Ověření. Nový nápad ověřujeme a hodnotíme, přepisujeme a vylepšujeme, zkrátka s ním pracujeme dál.

Pro začátek je důležité si říci, že se zde střídá aktivní a pasivní fáze. Příprava je aktivní. Chodíme do knihovny, googlujeme, diskutujeme s odborníky a studujeme informace o novém tématu, děláme si rešerše. Pak v procesu zrání necháme materiál kvasit a pracovat, až z něj vykrystalizuje nosný nápad. Proto tolik spisovatelů kouká z okna a kouří a tvrdí, že pracují. A ano, je to tak, zabývají se problémem i v tramvaji a ve vaně. Pak přijde dlouho očekávané osvícení a nakonec se musí nápad zformulovat do slov a do vět a musíme si ověřovat čtením, jestli vše funguje. Pak se přepisuje a přepisuje, dokud si nějak neověříme, že vše funguje jak má a jsme spokojeni. Většinou v této fázi dáme na názor jiného člověka, potřebujeme ověření.

Autor, který tuto sinusoidu kreativity nezná může snadno podlehnout pocitu, že mu to nejde, že neví jak dál, že neví, co má dělat. Je to proto, že v každé fázi má dělat něco jiného a on očekával, že psaní bude probíhat lineárně a v podstatě pořád stejně. Že buďto má na psaní talent nebo nemá, a když má, tak mu to prostě půjde. Chyba lávky, psaní je pestré a samo o sobě dobrodružné jako život sám.


Další záludnosti

Ve fázi inspirace může ke spisovateli přicházet spoustu nápadů z jiného ranku, na jinou knihu. Je důležité se nenechat odlákat od rozdělané práce, nápad si poznamenat, jestě lépe, přezkoumat, zda by se nedal přeci jen použít v již rozepsané knize (tak to dělám já a 90 % věcí se použít dá), a pokračovat v práci. Toto, jak sleduji v diskusích na facebooku, je velký problém. Můj kolega spisovatel má v počítači pět šest složek a přicházející nápady si třídí do jednotlivých složek. Když je složka dostatečně plná, začne na knize pracovat. Já to dělám také, ale hlavně miluji kontrasty a snažím se, když to jen trochu jde, nápady spojovat a použít rovnou už v rozepsaném rukopise.

V aktivní fázi nám psaní jde. Máme pro mlácení do kláves počítače totální nasazení a nemyslíme na jídlo a na spánek. Pak fáze zase odezní a my můžeme být zmateni. Bože, proč jsi mne opustil? Co mám dělat? Jak knihu dokončím? Dokončíte, ale ne stejným tempem a stejně snadno, jako to v uplynulých dnech probíhalo. Nastává úsek sinusoidy, že musíte každé písmenko a každé slovo vypotit. Ono se to zase změní, nebojte.

Takže psaní má svůj rytmus a zákonitosti, které je dobré pochopit. Proto nám tolik pomáhá pravidelnost a řád. Spisovatelé profesionálové píší každý den, vyhradí si svůj čas na sběr nových informací, na inkubaci, na osvícení i ověřování nápadu. Vědí, že když dospějí na konec jedné fáze, je dobré změnit rytmus, změnit činnost a jít se projít, nebo si třeba napustit vanu. Dokonce znám jedince, kteří mají na každou fázi ve svém domě samostatné místo a zařizují si ho podle zákonitostí feng-šuej. Zábavné.


Fáze útlumu

Tato fáze se většinou dostavuje ve dvou hlavních situacích – po prvním spisovatelském záchvatu, kdy vám psaní šlo od ruky, jako by vám ho někdo shůry diktoval, jenže pak jste narazili na problém – například nevíte, jak hlavního hrdinu dostat z naprosto neřešitelné a zapeklité situace, do které jste ho předtím schválně dostali. Dokonce začínáte pochybovat o tom, jestli nemáte celou tu komplikovanou situaci škrtnout. Takže se tu mísí útlum počátečního nadšení s pochybnostmi.

Člověk se také lehko zasekne, pokud má popsat prostředí, povolání, nebo třeba přístroj, o kterém nic neví. Opět začne pochybovat o tom, jestli na to má a jestli je dost inteligentní. Útlum samozřejmě přichází i s uplynulým časem, který jsme psaní věnovali. Přeci jenom, napsat knihu trvá rok, dva, nebo deset a je naprosto nemožné, že byste za celou tu dobu nepocítili útlum, prázdnotu nebo dokonce lehkou depresi. (Těžká deprese je stav, kdy jen ležíte v posteli a přestože máte ohromnou žízeň, nedokážete vstát a napustit si vodu do skleničky).


Jak překonat kritické fáze

- dělejte si rešerše a studujte

- čmárejte si do notýsku, pište jen tak nezávazně, bez ambicí, že to bude použitelné

- dělejte si průběžně a pravidelně poznámky do notýsku a pročítejte si je, hlavně ty starší, které si už nepamatujete

- nechte se něčím inspirovat – filmem, úryvkem z knihy, procházkou do přírody...

- vymyslete si rituál pro začátek každého psaní – text se musí vysedět a tělo se tomu u mnohých z nás brání – pomáhá rituál, který si vymyslíme. Například: ukliďte věci ze stolu, uvařte si dobrý čaj, zapalte vonnou tyčinku, nadechněte se, vydechněte a pusťte se do toho!

Jako poslední radu doporučuji si přečíst nebo jít na kurz Umělcova cesta, kde se vám podaří během dvanácti lekcí pochopit a odbourat všechny vnitřní bloky, které nám překáží v tom, dokončit rozdělané věci. Abychom sami sobě nepřekáželi, jak říkával můj pan profesor Ivan Vyskočil.


Luboš Pavel






úterý 15. května 2018

Když už nevím, jak dál, tak si vzpomenu na pět kontinentů duše

Lidská psyché je jako labyrint, v němž se člověk snadno ztratí. Nálady, myšlenky, obrazy a pocity se proměňují a ovlivňují naše chování. Činíme rozhodnutí, aniž bychom přesně chápali, proč. Jsme sami sobě hádankou.
Artho S. Wittemann


Dokončování rukopisu, to je něco! Ono, mít nápad a rozepsat ho, je jedna věc, ale dát mu nějaký tvar a podobu, aby se text dal číst, je věc druhá. Vždyť by příběh měl být dokonalý. Vždyť by měl být ÚŽASNÝ. Jinak moje dílo zapadne mezi lavinou každoročně vydávaných knih. Není přeci možné, že když mě oslovila původní myšlenka, a já zažíval úchvatný pocit dokonalosti a nádhery, měla by ve finále vypadat takhle obyčejně a stroze.

Stále jsem škrtal a přepisoval. Pořád se mi nelíbilo znění vět, které mělo být DEFINITIVNÍ. V rozhovoru pro časopis Xantypa Patrik Hartl řekl, že pro každou větu má deset variant, než jednu vybere. Není to už přes míru? Kdy má člověk přestat přemýšlet nad tím, aby byl text dokonalý, a poslat příběh do světa? Rumunský autor, který si říká Urmuz, od něhož jsem četl Pagini bizare, které byly opravdu bizarní, prý běhal do tiskárny, aby ještě předělal tohle a tamto. Zdá se, že se autor kromě psaní, musí umět naučit i kdy s tím přestat.

Je jasné, že jeden a tentýž nápad, ten stejný příběh, sepíší dva autoři rozdílným způsobem. A to je na tom krásné. Takže neexistuje nic takového jako je dokonalá verze. Ale autor chce být se svým příběhem spokojen, potřebuje cítit, že je to už ono. Jenomže ten pocit ovlivňuje tolik faktorů. Třeba únava. Není náhodou po třech letech přepisování a úprav už tak utahaný, že chce, aby se mu to líbilo? 

Vzpomínám si, jak jsem takovýmto způsobem ladil svůj první román. Pak jsem ho dával číst několika lidem a stále a důsledně zapracovával poznámky. Přečetl si to redaktor a korektor a pak kniha vyšla. Pyšnil jsem se s ní mezi lidmi a prodával ji známým a kamarádům, našlo se pár dobrých duší, které nelenilo, aby mi napsali, že se jim kniha líbila. Dlouho jsem neviděl její text, neboť jsem pracoval na dalších románech. Pak jsem si ji jednoho klidného večera vzal do ruky a začetl se uprostřed knihy do příběhu. Pak jsem listoval sem a tam a pročítal ji. Měl jsem dojem, že by chtěla kompletně přepsat.


Co si z toho vlastně vzít?

Člověk nedokáže při psaní obsáhnout vše. Uchovat v mysli všechny detaily a vztahové možnosti postav. Při opakovaném pročítání pak můžeme tyto věci doladit a vylepšít. Také se obvykle zaměřujeme jen na dva nebo tři smysly. Preferujeme zrak nebo hojně popisujeme pocity. Naše postavy neustále něco vidí a cítí. A při opětovném pročítání máme možnost doplnit další vjemové roviny. Co slyší, co cítí za vůni, jak se proměnila atmosféra v místnosti? Byla ta ruka, kterou jim přítel položil na rameno, ledová nebo teple příjemná?

Potom je tu samozřejmě spoustu zbytečností. Při prvním náhozu rukopisu nám přišly ty nápady skvělé, ale co když ten detailní popis oblečení zdržuje akci? Co jestli je vedlejší postava úplně plonková a zbytečná? Škrtat, škrtat a škrtat, vždyť přeci z textu brousíme diamant, nebo ne? Je pravda, že jsou tací, kteří si libují v rozvláčnosti, ale mým vzorem je Hemingway, který údajně vyškrtal dvě třetiny textu.

Pročítejte svůj rukopis v různých dnech a různých náladách, dělejte si poznámky různou barvou. Je to zábavná hra. Pořád je něco špatně? Možná je text příliš jednostranný, liniární a plochý. Vzpomeňte si na to, že v sobě máte všechny různorodé světy, nemusíte hledat inspiraci někde venku. Psycholog Artho Wittemann to nazval pět kontinentů duše. Ano, jsme komplexní osobnost, přestože jsme si navykli nasazovat masku jen několika vnitřních osob, které v nás koexistují. Hrajeme roli Rodiče, Podřízeného v práci, Ctižádostivého autora.

Artho Wittemann pojmenoval pět kontinentů, které v sobě máme, takto: Muž, Žena, Dítě, Zvíře a Bůh. Je to samozřejmě pět principů, které v sobě nosíme. Žena je intuitivní inteligence, muž je racionální inteligence, dítě je senzitivní inteligence, zvíře zobrazuje instinktivní inteligenci a konečně bůh znamená inteligenci spirituální. Ale proč jim říká kontinent? Protože na každém území se vyskytuje více „podosobností“. Je to pan chytrý, pan ctižádostivý, pečlivý, hravé dítě, zraněné zvíře. Nebo slečna plachá, učenlivá, bázlivá a pohroužená do svého vlastního světa.

Abyste opravdu pochopili, jak jsou kontinenty obydleny, uvedu příklad kontinentu Žena: Uprostřed najdeme typické ženské archetypy – matrona (mocná, nezávislá, chránící ženství), matka (pečující, živící, obětavá), Afrodité (svůdná, krásná, smyslná). Směrem ke kontinentu Bůh se vyskytuje věštkyně (ituice, moudrost, léčení) a služebnice boží (askeze, oběť, odříkání). Směrem k Muži se objevuje manažerka (zdatná, praktická, cílevědomá) nebo bojovnice (bojuje za pravdu a spravedlnost). Na straně Dítěte nás uvítá dětská žena (sladká, hravá, zasněná) nebo princezna (chladná, náročná, žádající). Zbývající směr ke Zvířeti obývá divoká žena (v kontaktu s instinkty, tělem a zemí, nespoutaná, bez zábran).

Vzpomeňte si i na své ostatní polohy a vytáhněte je na svět, ať vám pomohou s doladěním příběhu. Každý den v naší hlavě neustále rezonují dva hlasy. Určitě to znáte. Hned ráno, když máte vstát, jeden říká: „Tak dělej, ať nepřijdeš pozdě,“ a druhý mu odpovídá: „Ještě chvilku, chviličku si poležím.“ Ty hlasy se liší také tím, že některé jsou hlavní a jiné potlačené. Pokud jste celou dobu uštvaně pečlivý a domníváte se, že všechna slova zkrátka musí sedět jako „prdel na hrnec“, nechte rukopis přečíst i to hravé a zvědavé dítě, které v sobě stále máte. Možná je text příliš zatěžkaný a potřebuje odlehčit. A možná to dítě řekne: „Líbí se mi to, už je to konečně hotové!“. Pět kontinentů duše je můj největší objev pro moji spisovatelskou dráhu.


Luboš Pavel