úterý 19. listopadu 2013

Nelze nekomunikovat


Člověk je tvor komunikativní, společenský, jako například delfín, a čím je společnost komplikovanější, tím více spolu potřebuje komunikovat. Něco se automatizuje, máme různé světelné ukazatele a nápisy, máme návody jak s čím zacházet, máme literaturu odbornou i oddechovou, máme internet, vymýšlíme a učíme komunikovat roboty, ale většina komunikace stále zůstává na nás, na jedincích z masa a kostí. A tak určitě stojí za to se v komunikaci zlepšovat, zdokonalovat, učit se ji. Je ohromně zajímavé, že tak elementární věc, jako je, nebo spíše jako jsou komunikační dovednosti, se vůbec nevyučuje na základní ba ani na střední škole.

Oproti době, kdy já jsem chodil do školy, se sice klade o něco větší důraz na to, aby žáci byli schopni týmové spolupráce, prezentace a podobně, ale stále to jaksi není ono. Je to nahodilé a komunikace jako taková, se neučí. Není proto divu, že se v dospělosti potýkáme s tolika problémy. Příliš často dochází k situacím, že řeknete něco jiného, než jste vlastně chtěli říci a pak složitě vysvětlujete, že jste to mysleli jinak a že jsme se tudíž nepochopili. No, však to znáte.

Ale co by takový Robinson za to dal, kdyby mohl s někým komunikovat, byť blbě, s přeřeky a chybami a nedorozuměními a komunikačními šumy, jak se říká v jistých odbornějších kruzích. Člověk potřebuje komunikovat a i když je mu to někdy nepříjemné, stále znovu a znovu se vydává do toho nebezpečí, že řekne něco, co nemá a že bude špatně pochopen. Jak byl Robinson šťastný, když objevil svého Pátka, i když si zpočátku vůbec nerozuměli. Ale učili se to a naučili. Dvě rozdílné kultury navíc.

Na komunikaci je nádherné to, že když máme tu odvahu postupovat nebezpečí komunikačních nedorozumění, tak nám bývá odměnou humor. Člověk odvážný, otevřený v komunikaci zažívá dennodenně humorné okamžiky a to ho naplňuje radostí a láskou k lidem. Člověk, který se uzavírá a je řekněme komunikačně opatrný, dospěje ve starého morouse a bručouna.

Na lidské komunikaci je bezesporu zajímavé to, že nelze nekomunikovat. Tedy, abychom nepoužili hned dvou záporů po sobě, což češtinu někdy zbytečně komplikuje, můžeme obráceně říci, že lze jen komunikovat. I takový bezdomovec zalezlý do koutku své duše komunikuje s okolím svým zjevem. Velmi zjevně a nahlas vykřikuje do světa: „Polibte mi všichni… šos.“ Nepoužívá k tomu sice slova, ale přenos hlavní myšlenky na nás kolemjdoucí občany je zcela jasný. A nemusel se to ani nikde učit.

Ono je to tak, že to, s čím máme problémy je nesoulad slov a projevů těla. Ovšem informace, kterou předáváme dál, se nesestává jen ze slov, která nám lépe či hůře plynou z úst, ale i z naší intonace, melodie hlasu, z gest a mimiky, pohledu očí, postoje těla, blízkosti k druhému, případně i doteku. Lidé dříve nebo později museli vymyslet smajlíky, emotikony, protože strohé řeči esemesek a emailů zkrátka něco podstatného chybělo. Člověk je tvor komunikativní a to je dobře. Protože jinak by nám ještě více hrozilo, dnes v době ipodů a mobilů a walkmanů a starostí, co s nezaplacenou hypotékou, ještě více by nám hrozilo, že se budeme míjet a nekomunikovat mezi sebou. Ale to naštěstí nejde, jak už víme. A proto komunikujme, s otevřeností a s radostí.

Luboš Pavel