Všichni
to známe, když se něco nepodaří vyřídit, zařídit tak, jak si
to představujeme, když nás někdo urazí, pohádá se s námi,
ztrapní nás, teprve až o chvíli později, nebo večer v klidu
doma, velmi dobře víme, co jsme měli říct, co jsme měli udělat.
A pak nám v hlavě běží dokolečka obraz toho, jak jsme se
měli zachovat. Znovu a znovu až to je celkem únavné a nemůžeme
se toho zbavit. Je to vůbec k něčemu dobré, zabývat se tím,
co by kdyby?
Zdá
se, že ne, protože příště se situace víceméně opakuje.
Postupně získáváme o sobě dojem, že jsme málo pohotoví, málo
vtipní, nedokážeme se bránit urážkám, nejsme dostatečně
asertivní. Někdy snad z tohoto schématu vybočíme, ale je to
tak sporadické, že tuto výjimku nepovažujeme za důležitou, za
hodnou většího povšimnutí a snad i zapamatování.
Děláme
chybu, že se za tu výjimku nepochválíme, protože to jsou ty
pomalé, postupné kroky, které nás mohou vést k trvalejší
změně. Ke změně v našem chování, v našich
dovednostech. Snad proto se tím nezabýváme, že nám po těchto
ojedinělých chvilkách, kdy jsme zareagovali pohotově a vtipně,
neběží v hlavě onen únavný a dokola se opakující film,
který nám ukazuje, že to mohlo všechno proběhnout jinak. Náš
vnitřní učitel. Ale kárá, ach ten kárá.
Naše
komplexní osobnost se skládá z několika vnitřních
podosobností. A ty tam spolu existují v protikladu, v odlišnosti i
komplementaritě. Když se tedy jedné naší části něco nepovede,
určitě se v tom bohatém vnitřním světě objeví jiná část,
která se bude stavět do role toho chytřejšího, toho učitele,
který nás chce vybavit pro pozdější situace. Chce nám na
vnitřní obrazové tabuli ukázat, jak bychom se mohli zachovat
lépe. Lépe podle ní, to je důležité zdůraznit, protože to
nemusí znamenat objektivně lépe.
Ponechejme
v tomto článku všechny problémy spojené s různorodostí a
komplikovaností vnitřního světa, který je náročný k pochopení
i pro zkušené psychology. Trochu se o tom rozepisuji v článku
Když už nevím, jak dál, tak si vzpomenu na pět kontinentů duše
na tomto blogu. Pokusme se pouze využít efektu „vnitřního
promítače“, učitele, který ví všechno lépe. Nedávno jsem si
přečetl v jedné zajímavé knize o plasticitě mozku tuto
studii. V Národním institutu neurologických poruch a mozkových
příhod v USA udělali pokus. Skupinu osob, které nikdy nehráli na
klavír, naučili noty k jedné skladbě a pustili jim několikrát,
jak skladba zní. Potom osoby rozdělili do dvou skupin. Jedna měla
v průběhu jednoho týdne sedět hodinku před klavírem s
cvičením a měla si představovat, jak etudu cvičí. Měli
mentálně trénovat. Druhá skupina, jak nás jistě napadne,
trénovala doopravdy, skutečně si sedla ke klavíru a hrála. Po
týdnu změřili oběma skupinám změny v plasticitě jejich
mozku. Výsledky byly překvapivé. Obě skupiny prodělaly podobnou
změnu. Ať trénovali doopravdy nebo jenom v představě,
jejich mozek se proměnil. Jistě, při kontrolním hraní etudy byla
skupina, která trénovala doopravdy o něco lepší, ale druhé
skupině stačila pouhá jedna dvouhodinovka fyzického tréninku,
aby první skupinu dohonila. Zajímavé, že?
Takže,
vraťme se k našemu případu s vnitřním učitelem.
Promítačem, který nám stále znova a znova pouští vnitřní
film, jak jsme se měli zachovat v té a té situaci. Můžeme
se skutečně lépe vybavit pro budoucnost, pokud tyto smyčky
vnitřních obrazů využijeme jako lekce. Bylo by ale dobré se
spřátelit s tím naším promítačem. Je nutné zmírnit negativní
náboj proti konkrétní osobě, která v našem malém filmu
vystupuje. Zkusme se dívat na naše vnitřní učitelské filmy
s větším odstupem. Spíše jako diváci, než jako herci.
Zkusme jednotlivé situace chápat obecněji, než jen jako jeden
konkrétní konflikt. Emoce nám v tomto případě brání v hlubším
přijetí i pochopení.
Tuto
cestu můžeme chápat i jako dobrý začátek pro práci s
vizualizací (pro začátečníky, kteří si myslí, že si nic
vizualizovat neumí). Vnitřní dialogy a představy „co by kdyby“
zažíváme všichni. Učit se představou lze, avšak výsledky
jednotlivých lekcí si musíme ověřovat a upevňovat praxí. Dát
tomu tu „jednu dvouhodinovku“ fyzické účasti. Čím dříve,
tím lépe. A nemusí to ani být v kontaktu s tou osobou,
s kterou jsme měli komunikační problém. Můžeme třeba
někomu převyprávět celou situaci s tím, co jsme měli říci
nebo udělat jinak.
A
on mi řekl: „Vy jste naprosto neschopná zařídit tak jednoduchou
věc.“
To
víš, já v tu chvíli vypěnila a pořád dokolečka
opakovala: „Tak jednoduchá, vy si myslíte, že jednoduchá?“
No, jako blázen. Ale měla jsem mu spíše říct: „Podívejte,
pane řediteli, když se stále mění termíny a nejsou jasné ani
základní kompetence, tak i jednoduchá věc může být problém.“
Také
si můžete takový dialog sepsat na papír. Tím, že ho skutečně
fyzicky píšete, tak si ho ukotvujete ve své zkušenosti. A nebo,
pokud vás to bude bavit, zahrajte si celou situaci jako scénku,
jako divadlo, o samotě doma v pokoji. Dostaňte zkrátka tu
vizualizaci z hlavy do těla. Protože tělo jedná, tělo
mluví. Vize a sny jsou krásná věc, ale musí se realizovat, musí
se naplňovat ve hmotném světě.
Takže,
hrát na klavír se bez klavíru naučit nikdy nedokážeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat