O pobytech ve tmě jsem slyšel už někdy před dvaceti lety, protože v jednom časopise byl článek popisující, jak se jistý Němec Holger Kalweit seznámil s tibetskou technikou zvanou "yangtik" a založil kdesi v Duryňském lese první místo v Evropě, kde se dal absolvovat pobyt ve tmě (rozuměj: bezpečně a pod vedením zkušeného terapeuta). Prý k němu chodili hlavně uhonění manažeři, kteří po týdnu odcházeli proměnění změnit práci nebo svět. A ještě předtím jsem o tom četl asi v knize Milarepa, že je to tradiční metoda tibetských mnichů, kteří ve tmě zůstávali i sedm týdnů. Nyní zdá se nazrál čas a já se přihlásil na pobyt ve tmě a odjel jsem až na Moravu do centra, které se jmenuje Místo v srdci.
Za vstupními dveřmi v miniaturní předsíňce byl vpravo na stěně věšák na věci a vedle druhých vstupních dveří háček, kam bude kuchařka Anka věšet tašku s jídlem. Hned o krok dál byl záchod, vedle natěsnaný sprchový kout a umyvadlo. Koupelnou jsem prošel na dva kroky. Už jsem si všechno odměřoval. Hlavní pokoj byl tmavý a pomalovaný kmenem stromu, kterému se ztrácely větve někde ve stropu, jež byl celý vytvořený nabarvenou montážní pěnou, asi aby pokoj připomínal útulnou jeskyni. No potěš! Naštěstí to ve tmě nebude vidět, ale pocit, že bivakuji pod montážní pěnou mi nepřidal. Vpravo v rohu byla postel vyvýšená od země asi o patnáct centimetrů, jinak nic, žádná skříňka nebo polička. Zřejmě je nejbezpečnější mít všechno na zemi. Snažil jsem se rozmístit si všechny své věci tak, aby to dávalo smysl a nemusel je potom šátravým pohybem ve tmě hledat nebo dokonce přerovnávat. Moc možností stejně nebylo. Vpravo do rohu jsem si vyskládal všechno oblečení a vlevo naproti posteli, kde byl i přehrávač a baterka, jsem si položil několik banánů, které jsem si přinesl.
Byli jsme tak zvědavi na to, co nám pobyt ve tmě přinese, že jsme už kolem čtvrté všichni zalezli do chatek a zhasli. Nedělo se nic. Člověk tupě zíral do tmy a nějak to odpoledne přečkal až do večera. Pohyb po malé chatce obtížný není, stačí natáhnout ruce před sebe. Většinou jsme byli dost unaveni na to, abychom tuto noc brzy a rychle usnuli. A tím prvním snem to začalo. Byl tak živý a barevný, že se mi zdálo, jako bych ani nespal. A v tom snu mi někdo otevřel okno, možná neúmyslně, nevěděl, že jsem tady na pobytu, každopádně můj úmysl smyslové deprivace byl zmařený. Musel jsem začít znovu a přišel jsem o celý jeden den pobytu!
Když ráno po probuzení člověk zjistí, že to byl jenom sen, velmi si oddychne, avšak pak začne to martýrium bdělého stavu. Zpočátku to ještě jde, měl jsem naplánováno jak budu cvičit jógu, dýchat wim hofovu metodu, hrát na kytaru a meditovat. Jenomže to vám zabere jen několik hodin a zbytek jen tak sedíte, nebo ležíte ve tmě, nemáte co dělat, a v hlavě vám čím dál více víří myšlenky. Třeba o tom, jestli nebylo lepší jet za ty peníze k moři, nebo jestli mám zapotřebí se unudit k smrti. Byl jsem vděčný i za to, že mohu trávit čas vychutnáváním jídla nebo poslouchat kabalu, byť byla namluvena příšerně. Třetí den se myšlenky ještě přiostřují, už řešíte různé problémy a vztahy až máte pocit, že z toho všeho máte horečku.
Do deníčku jsem si potom napsal: čím je sauna pro tělo, je pobyt ve tmě pro mysl. Díky absenci světla je zde mysl přivedena do varu, aby posléze myšlenky jako mýdlové bubliny postupně vyprchaly.
Došlo k tomu zcela nenápadně. Anka, která kolem poledního přinesla jídlo, vždy nabízí i sdílení prožitku pobytu ve tmě. Čtvrtý den jsem ji tedy pozval dál, abych prohodil pár slov s jiným člověkem. Mimo jiné jsem se i zmínil o tom, že je všechno celkem v pořádku a že se nic neděje.
“Ono to nemá být žádné Las Vegas,” odvětila, “ta přirozenost bytí je spíše ve všednodennosti.”
Jistě, všednodenní je to dost. A z těchto chvil, kdy vlastně není třeba nic dělat, se skládá i část našeho života. To jsme se jen naučili je přehlušovat televizí, alkoholem, listováním na facebooku. Člověk už neumí být jen sám se sebou v tichu a rozjímání. Když jsem byl v Malém Tibetu a jeli jsme se podívat na jeskyně Fokar Phoo, řekli nám, že tam mniši meditují tři roky, tři měsíce a tři dny. Čtyři hodiny v pohroužení a čtyři hodiny jídlo, spánek, nebo krátká procházka. Jak nemožné se mi to zdálo pro západního člověka.
Když odešla Anka, o tomhle všem jsem přemýšlel a zkoumal jsem, co to znamená pro mě, být jen sám se sebou v klidu. A uvědomil jsem si, v jak příjemném stavu se nyní nacházím. Otravné a křiklavé myšlenky prvních dní už pominuly. Nyní už člověk jen tak spočíval v nečinnosti a vykonávaní všednodenních maličkostí. Částečně jsem si to uvědomil už předchozí den při meditaci. Ten den, bylo to ve středu, jsem se pokoušel meditovat, jako každý den. Ale vůbec to nešlo. Měl jsem pocit, že se nemohu nijak ponořit do toho hlubokého stavu vnitřního klidu. Ani večer a další den se to nezlepšilo. A teď jsem si to uvědomil: “Já se nacházím v meditaci pořád! Jsem ponořený stále, proto necítím žádnou změnu.”
Seděl jsem v rohu opřený o stěnu, ani jsem nemusel mít zkřížené nohy v lotosovém sedu, a bezmyšlenkovitě jsem se usmíval. Bylo jedno, jestli mám zavřené nebo otevřené oči. A najednou jsem si všiml, že vidím moře a pláž a palmy. A pak jsem se ponořil do toho moře a plul v něm jako mořská želva a pak mě napadlo zkusit létat v oblacích jako orel. A já si všechno promítal a mohl ovládat ty představy. Byly tak barevné, jako jsem nikdy v meditaci neviděl. Od toho dne se tento meditativní stav jen prohluboval. Jíst jídlo ve tmě byl ohromný zážitek, smysl chuťi, který bývá většinou přehlušen zrakem, se dostal do popředí. Chroupal jsem syrovou zeleninu a bylo to, jako kdybych jedl tu nejlepší delikatesu. Jednu věc jsem nemohl poznat, na plocho rozříznutá, veliká oválná jako celer, ale velmi sladká. Co to jen může být? Přišel jsem na to až třetího dne. Kedlubna.
Jen spát v noci byl čím dál větší problém. Člověk viděl světlo nebo nějaké jiné halucinace, které mu nedovolovaly usnout. Různé obrazce a tvary se mi neustále vytvářely před očima. Nejhorší bylo, když jsem měl pocit, že mám jedno oko zavřené a druhé otevřené. Hmatem jsem se musel přesvědčit, jak to doopravdy je. Přestal jsem vnímat chlad a horko, zda je vydýchaný vzduch a jestli mám žízeň. Musel jsem se hlídat, abych pravidelně pouštěl ventilaci a dodržoval pitný režim.
Nakonec už jsem ani necvičil a nehrál na kytaru, nedělal jsem vůbec nic a jen se vznášel jak na obláčku. V pátek poslední noci jsem se pokoušel usnout tak dlouho, až se mi to nakonec podařilo. Pak jsem se probudil. Vida, tak já přeci jen spal, cítím se výborně. Tak už máme sobotu, poslední den. Udělal jsem si wim hofovo dýchání, pak jsem vstal, umyl se a sedl si do kouta. Nalil jsem si z termosky zbytek včerejšího čaje. Zdál se mi nějaký teplý. To bylo nezvyklé, obyčejně do druhého dne úplně vystydl. Přemýšlel jsem o tom a pak mi to došlo. Byl pořád pátek večer. Spal jsem možná půl hodiny. Uvedl jsem se do vertikální polohy a setrval v nehybnosti. Trvalo to věčnost, prožil jsem si nekonečnost vesmíru a skutečnost, že v jiných světech neexistuje čas a prostor. Za celou dobu jsem neměl jedinou myšlenku, nebo jsem si ji nevšiml. Pak kdosi pootevřel dveře chatky.
“Tak já nechám trochu pootevřeno, aby sis zvykal na světlo,” řekla Anka.
Pomyslel jsem si: “Co? Co se děje? Kdo to je, a co tady chce? Kde to jsem? Co bude následovat?”
A už jsem byl zase v našem hmotném světě.
Luboš Pavel
Žádné komentáře:
Okomentovat