Na výpravy za dobrodružstvím

Na výlet do přírody s dětmi se dá buď jít jen tak obyčejně, že si sbalíte svačinu a pítí a zabodnete prst do mapy – ovšem, to je potřeba děti pořádně motivovat – nebo, že vymyslíte nějaký zábavný cíl, kam se už z domova těší. Pestrý a pro děti zajímavý program můžete ale mít i na celou tůru. Na internetu najdeme množství venkovních her. Jsou to většinou varianty slovních her, jako je slovní fotbal, nebo jsou založené na sledování okolí – kdo první spatří dub, jelení stopu, houbu... Mnoho her není vhodných pro delší venkovní procházku, když chcete stavět domeček pro skřítky nebo házet šiškou na terč, musíte stát na jednom místě. 

Když jsme začali s dětmi chodit na výlety, většinou se musel člověk obrnit trpělivostí. Odpovídat stále na otázku: „Když už tam budem? Už mě bolí nohy.“ není zrovna povzbuzující. Jednou z možností, jak vyřešit motivaci dětí a program, je jít na stopovací hru. Trasy bývají různě dlouhé a jsou dnes už rozesety po celé republice. Chci vám ale povyprávět o stopovačkách, které vytvářím já. Najdete je v Praze a blízkém okolí. Jsou v místech krásných rozlehlých lesoparků a přírodních rezervací. Většinu z nich ujdete tak za dvě a půl až tři hodiny, takže s cestou tam a zpět, s přestávkou na svačinu a podobně, máte program na celé odpoledne. 

Stopovačka, bojovka, nebo též pátrací hra je zábava a dobrodružství od začátku až do konce. K hraní potřebujete jen plán hry a případně tužku. Nic jiného, všechno je už připraveno, poschováváno na trase v tajných schránkách a vymyšleno v plánu hry. Každá taková hra je založena na zajímavém příběhu, který si vyprávíte za pochodu. Nejde o žádné skřítky nebo jiné vymyšlené postavičky, příběhy se vypráví o Keltech, indiánech, o bájné potopené Atlantidě, vyprávíte si pověst o Dívčí válce nebo třeba o rytířích krále Artuše. Je to zajímavé a poučné pro děti všech věkových kategorií, je to zajímavé i pro dospěláky. 

Často mi píší zprávy: „Děkujeme Vám za skvěle připravenou hru, kterou jsme si dnes díky Vám mohli užít. Zákony Atlantidy jsme si vyfotili a bylo by super, kdyby se jimi řídila většina lidí v tomto světě :)“ Nebo další email: „Tedy kromě super schovávaček se mi nesmírně líbila hloubka celé hry a také to, jak jsou jednotlivé aspekty zasazeny do prostředí, ve kterém jsme zprávu četli. „ A to je moc pěkné, protože hra by měla nejen potěšit, ale i inspirovat a přinést nám něco nového. Takže, jak se vlastně hraje?

Hrát můžete kdykoliv sedm dní v týdnu. Na trasu vyrážíte sami jen s plánem hry, vybaveni papírem a tužkou. Není potřeba se nikde registrovat. V plánu máte popsáno, kudy vede trasa, ale někdy je další pokračování naznačeno šifrou, kterou musíte vyluštit, nebo je směr určen pomocí nejrůznějších indicií a znamení vyskytující se přirozeně po cestě. Do přírody tedy nedoplňuji žádné cedule nebo předměty. Je potřeba trochu všímavosti, ostražitosti a důvtipu. Každá hra také obsahuje čtyři pět různých úkolů pro děti, některé se dají plnit i za pochodu a nápady úzce souvisí s tématem hry a s příběhem. Po cestě musíte hledat ukryté schránky, které obsahují buď šifru, nebo úkol, nebo část příběhu. Na konci cesty na děti čeká v poslední schránce poklad. Jsou to barevné žetony a mohou si vzít jeden na památku. Schránky na trase pravidelně kontroluji a každá má svoji zálohu ukrytou poblíž. 

Záměrně pro stopovací hry nepoužívám GPS souřadnice, protože to už by nebylo žádné dobrodružné stopování, takže to prosím vnímejte tak, že si jdete odpočinout od moderních technologií. Odměnou z absolvování hry má být pro děti i rodiče zážitek z týmové spolupráce a výprava do míst, která jsou sama o sobě krásná, zajímavá a dobrodružná, výprava zajímavější a napínavější než jen sledování žluté či modré turistické značky. Vymýšlení těchto her mě ohromně baví. Více než místa turisticky hojně navštěvovaná vyhledávám odlehlé cesty. 

Mnoho dospělých baví takové bojovky nebo stopovačky pro děti vymýšlet, koneckonců moje aktivity vznikly tak, že jsme s kamarádem pro naši skupinku dětí na jejich chalupě a okolí trasy vymýšleli. Po několika letech zkušeností jsem tedy sepsal i ebook, v kterém každý najde rady, jak se taková hra dá připravit, najdete tam nápady na množství úkolů a šifer, také témata pro příběhy a nejrůznější varianty použití – v lese, doma, na zahradě, nebo jak stopovačku využít o Vánocích pro hledání a rozbalování dárků.

Luboš Pavel

Jak vzniká venkovní stopovací hra

Říkal jsem si, že by bylo fajn napsat něco o tom, jak probíhá příprava venkovních her. Lidé si totiž při vyhledávání programu pro sebe a pro své děti představují velmi rozdílné věci. Někdo napíše do vyhledávače „venkovní hry“ a chce si koupit na svoji zahradu něco ve stylu petanque nebo kroketu. Jiná rodina sice hledá aktivitu v přírodě, ale protože je skautského naturelu, představuje si něco opravdu náročného, důmyslného, něco u čeho se zapotí a dlouho na ten zážitek nezapomene. A pak je ještě spousta dalších rodin.

I když venkovní stopovací hry nejsou ještě příliš masově rozšířené, je i ve světě tvůrců stopovacích her určitá konkurence. Společnosti, které doposud provozovaly takzvané únikovky, což jsou hry vnitřní, odehrávající se v interiéru nějakého domu, kde jde hlavně o luštění šifer a zdolávání úkolů, aby se hráči dostali ven z místnosti, tak těmto společnostem jsou už jejich vlastní interiéry malé a expandují ven. Většinou do ulic velkých měst a jejich hry stojí od tisíc korun výše, protože využívají i různé rekvizity, případně průvodce. Dále jsou tu jedinci nebo partička kamarádů, kteří mají zkušenost ze skautských táborů a protože se rádi procházejí přírodou, rozhodli se vytvořit takovou malou „táborovku“ pro jednodenní výlet do přírody. A pak, abychom nezapomněli, tu máme ještě geocaching, jehož kouzlu už propadlo mnoho lidí.

U geocachingu při hledání takzvané kešky pátráte jen po jednom místě. Naleznete krabičku podle souřadnic GPS a zapíšete se do notýsku. I mě geocaching velmi lákal, ale doposud jsem nenašel ani jednu kešku. Ani jsem ji nehledal, protože až donedávna jsem nebyl vlastníkem chytrého telefonu nebo navigace. Co naplat, musel jsem si vymyslet venkovní stopovací hry a záměrně jsem je vytvořil tak, aby k nim nebylo potřeba používání navigace. Má to svoje výhody, vracíme se tak trochu v čase o několik desetiletí zpět, do doby mého mládí, kdy jsem jezdil na ty zmiňované tábory. A jelikož můj tatínek byl táborový vedoucí, byl jsem na nich už od pěti let a potom o hodně později jsem mu pomáhal táborové hry realizovat. Tehdy se správný směr při stopovací hře hledal podle různých důmyslných indicií a ne podle GPS.

Na začátku všeho byla obyčejná procházka přírodou. A zvláště v Praze, kde bydlím, mám svoje oblíbené trasy ve velkých lesoparcích. Časem mě napadlo, že procházka takovou pěknou trasou je fajn, ale ve spojení s příběhem a stopováním trasy by takový výlet neměl chybu, obzvláště pro děti. Od nápadu do realizace první hry uplynul rok, protože jsem si potřeboval pořádně promyslet styl a koncepci svých her a všechno řádně připravit. Jak tedy taková hra konkrétně vzniká?

Jako tvůrce hry hlavně musím trasu dokonale znát. Je potřeba si ji několikrát projít i s tím, že si všímám všech zajímavostí, které by se daly využít ve hře. Hra tedy vychází z prostředí, v kterém se odehrává, a nedala by se bez velkých úprav přenést někam jinam. A to je i hlavní důvod výletu do přírody, abychom se kochali okolní krajinou, ne?

Neméně důležitá část hry je příběh, který se po cestě vypráví. Příběh je také inspirován prostředím. Například Modřanská rokle se přímo nabízela pro hru Indiánská zpráva, protože tu jsou na stromech jiné značky, než jak je známe z turistických výletů. Místo proužků jsou to barevné trojúhelníky. Prostředí rokle je členité a divoké, tyčí se tady strmé skály, uprostřed lesů narazíme na malé jezero, údolím protéká bystřina a na hliněných cestách jsou často stopy podkov.

Snažím se tedy v maximální možné míře využít tyto přírodní i lidské nabídky. Nečmárám na kameny nebo kmeny stromů značky nebo písmena, ale když už se po cestě někde něco takového vyskytne, dá se to využít pro hru. Jak vidno, jde hlavně o stopování správné cesty. Je potřeba po cestě trochy všímavosti. Mnoho ukazatelů ale může být popsáno formou šifry jen v plánu hry, to je výhodné. Venkovní značky totiž mohou být odstraněny nebo poškozeny, případně přemístěny. Pro nápaditost a pestrost namíchávám od každého něco.

Po trase stopovací hry jsou také schované schránky, ve skleničkách nebo plastových tubusech ukryté zprávy. Ty jsou nejvíce náchylné na ztrátu nebo zničení. Z toho důvodu je málokdy využívám k určení směru. Většinou je to nějaká listina oživující příběh, občas také šifra. Většina těchto schránek má svoji záložní variantu, o které se píše na konci plánu hry.

Vytváření venkovní stopovací hry je tedy mnohadenní meditace, při které se procházím přírodou a přemýšlím nad jednotlivými úkoly, příběhem a všechno mnohokrát pozměňuji, aby výsledek byl kompaktní, svižný, nápaditý, originální a aby seděl do prostředí. Zároveň beru ohled na různý věk hráčů. I z toho důvodu jsou úkoly jednoduché a terén vybírám lehký nebo středně těžký. Hlavním záměrem mých venkovních her je příjemná a zábavná procházka pro rodiče s dětmi. Těžší outdoorové dobrodružství, vhodné i pro starší hráče, možná přijde časem. Hry totiž už realizuji i mimo Prahu v náročnějším terénu. Prvním takovým náznakem je hra Hvězdné údolí nad řekou Berounkou v místech, kde kdysi prý stával Kazín.

Hry najdete ZDE.

Luboš Pavel

Zážitkové hry

Už padesát let organizuje můj tatínek dětské letní tábory. Jezdil jsem na ně od svých pěti let. Vždy jsem obdivoval jeho nápadité venkovní hry a stopovačky. Protože mám děti a píši knihy pro děti, napadlo mě vytvořit velké výpravné hry pro děti a rodiče. Rád se procházím v přírodě a více než místa turisticky hojně navštěvovaná vyhledávám odlehlé cesty. Když jsem na výletě s rodinou, děti samozřejmě chtějí každých deset minut vědět, kdy už dorazíme na nějaké zajímavé místo. Snažím se vymyslet dětem po trase nějakou zábavu, vyprávět jim něco zajímavého, vymyslet úkol, který musí splnit, hrát nějakou slovní hru. Když se pak procházím sám, vymýšlím hry pro ostatní rodiče.

Dítě by samozřejmě nemělo sedět celý den u počítače, ale hrát si venku. Čím ale děti motivovat, aby chtěly vyrazit na nějaký zábavný výlet do přírody? Děti mají naštěstí přirozenou zvídavost a baví je plnit různé úkoly. Hry na počítači jsou úkolů plné. Pojďme jim ale vysvětlit, že skutečná dobrodružná výprava jim přinese ještě větší zážitek. Bude to vyžadovat jen trochu pohybu.

V plánu každé venkovní hry v přírodě hráči naleznou pokyny, kudy dál pokračovat, často jsou tyto informace v podobě šifry nebo úkolu. Půjde o týmovou spolupráci, na odpovědi se musí shodnout celá rodina, aby se dál vydali všichni stejným směrem. K stopovacím hrám si vybírám zajímavá místa v Praze a její blízkosti, parky, okolí rybníků a přehrad, přírodní rezervace. První hra, která vznikla, se jmenuje Hledání ztracené Atlantidy, a dozvídáme se v ní příběh Lemurie a Atlantidy. Hledači si v plánu hry čtou příběh, hledají správný směr cesty podle symbolů, náznaků, úkolů. Také luští tajnou zprávu, hledají listiny v kořenech stromu a ještě mnoho dalšího. Úkoly jsou jednoduché a zvládne je každý. Trasa vede přibližně údolím Botiče a trvá tři hodiny. Start a cíl je deset minut chůze od stanice metra Háje.

Při vymýšlení, jak by měly stezky pro děti i jejich rodiče vypadat, jsem chtěl, aby hry měly především zajímavý, poutavý a dobrodružný příběh. Také, aby se z toho příběhu něco dozvěděly, něco naučného, poučného, dějepisného. Základem příběhů jsou tedy zkazky, legendy, mýty o Indiánech, Keltech nebo o bájné Atlantidě.

Pravá stopovačka ale hlavně obsahuje požadavek najít správný směr. K tomu v největší možné míře využívám znamení vyskytující se přirozeně po cestě. Nesnažím se tedy stále ukrývat nějaké zprávy nebo kreslit šipky. K určení směru je třeba trochu všímavosti, logiky, důvtipu. Několik zpráv ve schránce po cestě hráči naleznou. Pro případ odcizení či poškození je každá zpráva zdvojená. Navíc schránky nemají vliv na to, aby mohli v cestě pokračovat. Příběh má své vyústění, pointu, překvapivé odhalení. Odměnou z absolvování hry má být pro děti i rodiče výprava do míst, která jsou sama o sobě krásná, zajímavá a dobrodružná, výprava zajímavější a napínavější než jen sledování žluté či modré turistické značky.

A co vy? Je vám příjemné, když můžete využít již předem vymyšlené aktivity pro vás a vaše děti, nebo si raději vymýšlíte hry a dobrodružství sami?

Luboš Pavel