Malá dobrodružství pro každého

Pokud nemáte čas na velké dobrodružství, jako je třeba výšlap na Kilimandžáro nebo návštěva severního pólu, můžete si i tak užít dostatek vzrušení. Třeba jenom tím, že strávíte noc venku v blízkosti svého domova. To je prostý objev britského dobrodruha Alastaira Humphreyse. Kdo to je ten Humphreys?

Pro Angličany, kteří jeho jméno dobře znají, jistě nebylo žádným překvapením, když byl v roce 2012 zvolen časopisem National Geographic Cestovatelem roku. V článku ho laskavě popisují jako bláznivého člověka, který je sice bláznivý, ale úžasným způsobem.

„Vždycky jsem chtěl zůstat dětským ve smyslu, dívající se na svět jako prosté, zvědavé dítě, tedy pozor ne dětinské,“ říká o sobě Humphreys. „Je to dobrý způsob, jak zůstat nadšený ze života, být optimistický a vyhledávající vzrušení a zábavu celý ten čas, co žijeme na tomto světě.“

Obzvláště městský způsob života je stresující a často vede k trudnomyslnosti, agresivitě, depresím, a někdy dokonce i k sebevraždě. Potřebujeme pravidelný pobyt v přírodě, potřebujeme vzrušení a dobrodružství jako protipól k jistotám a pohodlí moderního života. Sám jsem si dostatek takového vzrušujícího způsobu života zažil, když jsem jako mladík mnoho let cestoval stopem a to hlavně do zahraničí. Někdy jsem ve svém batohu neměl ani spacák a moje výbava byla vskutku minimalistická. Spal jsem v lánu kukuřice, spal jsem na pláži a nechal se uspávat šumotem moře. Překvapilo mě, stejně jako to v jednom rozhovoru poznamenává Alaistar, že jsou lidé na světě ve své podstatě dobří. Často mě zvali na oběd nebo mi dávali peníze. Kladné zážitky zdaleka převažovaly nad těmi méně pozitivními. Vyloženě nebezpečné jsem snad nezažil žádné.

Do čeho se vrhají velcí dobrodruhové

Humphreys toho za svůj život zvládl opravdu hodně: podnikl na kole čtyři roky dlouhou cestu kolem světa, byl členem posádky na jachtě při závodu přes Atlantik, na kánoi plul 800 km po řece Yukon, pěšky putoval podél toku svaté řeky Kaveri v jižní Indii a uběhl extrémní týdenní maraton v rozpálené saharské poušti. Jednoho dne se ale začal zabývat prostou myšlenkou, že dobrodružství může člověk zažívat každý den a to i v blízkosti svého domova.

„Na mých přednáškách potkávám spoustu lidí, kteří sní o nějakém dobrodružství, ale myslí si, že nemají dost času, dost peněz nebo dost zkušeností, aby je uskutečnili,“ vypráví Alastair Humphreys, „chtěl jsem ukázat, že můžete zažít dobrodružství kdekoliv a že je mnohem, mnohem lepší strávit jednu noc někde na kopci a pak se vrátit do kanceláře, než v té kanceláři zůstat a litovat, že nemám čas zažít nic neobvyklého.“

Sám pro sebe si vymýšlel krátké a nenáročné výpravy do neznámých míst v blízkosti Londýna, kde bydlel. Takže se třeba na dva dny vydal po proudu řeky Temže a spal na jejích březích, v zimě zase obešel londýnský dálniční obchvat M25, vedoucí předměstskou periferií, a zjistil, kolik je tu milých a krásných zákoutí. Klidně si večer na ohni uvařil večeři, přespal ve spacáku a pak vyrazil metrem do centra Londýna na pracovní schůzku.

Zatímco před pár lety u nás doma v Čechách

Pro nás Čechy Alaistar Humphreys jistě neobjevil nic nového. Nám stačí jen navázat na trampskou tradici, kdy jsme byli zvyklí pravidelně, třeba i víkend co víkend, vyjet několik stanic vlakem za město a tam pár nocí kempovat pod širákem. Ale možná by nás nenapadlo, to co britského cestovatele, totiž vzít to okruhem kolem dálnice M25, která tvoří kruhový obchvat kolem Londýna. A hlavně, v té době se ještě nic z těch malých dobrodružství nefotilo a nesdílelo na sociálních sítích.

Právě tato odlišnost stojí za obrovským úspěchem aktivit Alaistara Humphreyse. Své drobné výpady mimo vyjeté koleje všední reality Humphreys začal nazývat mikrodobrodružstvími a sdílel je na Instagramu a Facebooku. Ukázalo se, že dobrodružství je magické slovo a nápad se začal rychle šířit, lidé po celém světě začali podnikat vlastní jednoduché výlety podobného typu a pak se chlubili fotografiemi, jak se ráno probouzejí na louce či na zahradě u svého domu. Mikrodobrodružství je jakýkoli zážitek, které je blízko bydliště, dostatečně krátký, abyste si nemuseli brát dovolenou, dost levné a dostatečně pohodlný, aby ho mohl uskutečnit každý, komu to zdraví jen trochu dovolí.

No, v podstatě čas od času dělám to samé, jenom jsem si ještě nezvykl svoje zážitky sdílet na sociálních sítích. Každopádně Humphreys svým jednoduchým objevem přesně vystihl pocit, který intuitivně cítíme všichni – obsah pojmu dobrodružství se dnes zásadně posouvá, většina z nás chce dobrodružství zažívat, ale zároveň máme pocit, že není už co nového objevovat, anebo, že výlety do exotických míst jsou velmi nákladné a i náročné na fyzickou přípravu. Ukázal nám, že se nemusíme chlubit jen dovolenou v Thajsku nebo na Bali.

Co dělá dobrodružství dobrodružstvím

Součástí dobrodružství není jenom vzdálenost, kterou urazíme, ale může to být také to, že vyrazíme na výpravu s minimálním vybavením, že se pokusíme si většinu věcí vyrobit sami, jako si například Alaistar vyrobil kamínka na vaření z velké plechovky od piva. Vyřezávání vlastní dřevěné lžíce může být docela zábava, sám jsem si to zkusil, a polévka pak chutná úplně jinak.

Ti z nás, kteří žijí ve městech, si už téměř odvykli vidět hvězdy. Přitom pohled na vesmír nás upomíná na to, že jsme jen zrnko prachu v tom obrovském prostoru a že naše každodenní starosti a strasti nejsou zase až tak veliké a důležité. Spát pod hvězdami ve spacáku je levné a zábavné a dává nám překvapivě zranitelný pocit - a pokud neprší, může to být kouzelně krásná noc. Pokud zaprší, zvyšuje to naše sebevědomí, později totiž na takové chvíle vzpomínáme s nostalgickým: no ano, přežil jsem to, jsem dobrej!

Alaistar Humphreys nikdy neprozradil přesné popisy míst, která sdílel na svém blogu a sociálních sítích. Lidé by se tam hned nahrnuli jak pasivní turistické stádo. K mikrodobrodružstvím patří i to, že přijdete s vašimi vlastními nápady a prostě jen skočíte do prvního vlaku a vyrazíte pryč z města.

Dnešní dobrodruzi si už jen plní své osobní výzvy. „Jet na kole kolem světa, přejít poušť nebo sjet na lyžích nějaký kus ledu v Grónsku je úplně zbytečné. Máme dopravní prostředky, s nimiž to zvládneme jednodušeji,“ konstatuje Humphreys. To nejdůležitější je totiž poznávání sebe sama. A ponořit se opravdu hluboko do sebepoznávání můžeme i na jednom místě a bez jakéhokoliv pohybu, jak o tom píši ve svém článku o pobytu ve tmě.

A Stopovací hry, které vytvářím, jsou skvělá malá dobrodružství připravená pro rodiče s dětmi. Několikahodinový výšlap v přírodě, kdy jsme napjati, kam dojdeme, jestli dokážeme podle náznaků a šifer určit směr postupu, a jak dopadne dobrodružný příběh, který si vyprávíme, v nás probouzí právě tu potřebnou dávku vzrušení, kterou potřebujeme pro šťastné prožívání našeho bytí.

Luboš Pavel

Na výpravy za dobrodružstvím

Na výlet do přírody s dětmi se dá buď jít jen tak obyčejně, že si sbalíte svačinu a pítí a zabodnete prst do mapy – ovšem, to je potřeba děti pořádně motivovat – nebo, že vymyslíte nějaký zábavný cíl, kam se už z domova těší. Pestrý a pro děti zajímavý program můžete ale mít i na celou tůru. Na internetu najdeme množství venkovních her. Jsou to většinou varianty slovních her, jako je slovní fotbal, nebo jsou založené na sledování okolí – kdo první spatří dub, jelení stopu, houbu... Mnoho her není vhodných pro delší venkovní procházku, když chcete stavět domeček pro skřítky nebo házet šiškou na terč, musíte stát na jednom místě. 

Když jsme začali s dětmi chodit na výlety, většinou se musel člověk obrnit trpělivostí. Odpovídat stále na otázku: „Když už tam budem? Už mě bolí nohy.“ není zrovna povzbuzující. Jednou z možností, jak vyřešit motivaci dětí a program, je jít na stopovací hru. Trasy bývají různě dlouhé a jsou dnes už rozesety po celé republice. Chci vám ale povyprávět o stopovačkách, které vytvářím já. Najdete je v Praze a blízkém okolí. Jsou v místech krásných rozlehlých lesoparků a přírodních rezervací. Většinu z nich ujdete tak za dvě a půl až tři hodiny, takže s cestou tam a zpět, s přestávkou na svačinu a podobně, máte program na celé odpoledne. 

Stopovačka, bojovka, nebo též pátrací hra je zábava a dobrodružství od začátku až do konce. K hraní potřebujete jen plán hry a případně tužku. Nic jiného, všechno je už připraveno, poschováváno na trase v tajných schránkách a vymyšleno v plánu hry. Každá taková hra je založena na zajímavém příběhu, který si vyprávíte za pochodu. Nejde o žádné skřítky nebo jiné vymyšlené postavičky, příběhy se vypráví o Keltech, indiánech, o bájné potopené Atlantidě, vyprávíte si pověst o Dívčí válce nebo třeba o rytířích krále Artuše. Je to zajímavé a poučné pro děti všech věkových kategorií, je to zajímavé i pro dospěláky. 

Často mi píší zprávy: „Děkujeme Vám za skvěle připravenou hru, kterou jsme si dnes díky Vám mohli užít. Zákony Atlantidy jsme si vyfotili a bylo by super, kdyby se jimi řídila většina lidí v tomto světě :)“ Nebo další email: „Tedy kromě super schovávaček se mi nesmírně líbila hloubka celé hry a také to, jak jsou jednotlivé aspekty zasazeny do prostředí, ve kterém jsme zprávu četli. „ A to je moc pěkné, protože hra by měla nejen potěšit, ale i inspirovat a přinést nám něco nového. Takže, jak se vlastně hraje?

Hrát můžete kdykoliv sedm dní v týdnu. Na trasu vyrážíte sami jen s plánem hry, vybaveni papírem a tužkou. Není potřeba se nikde registrovat. V plánu máte popsáno, kudy vede trasa, ale někdy je další pokračování naznačeno šifrou, kterou musíte vyluštit, nebo je směr určen pomocí nejrůznějších indicií a znamení vyskytující se přirozeně po cestě. Do přírody tedy nedoplňuji žádné cedule nebo předměty. Je potřeba trochu všímavosti, ostražitosti a důvtipu. Každá hra také obsahuje čtyři pět různých úkolů pro děti, některé se dají plnit i za pochodu a nápady úzce souvisí s tématem hry a s příběhem. Po cestě musíte hledat ukryté schránky, které obsahují buď šifru, nebo úkol, nebo část příběhu. Na konci cesty na děti čeká v poslední schránce poklad. Jsou to barevné žetony a mohou si vzít jeden na památku. Schránky na trase pravidelně kontroluji a každá má svoji zálohu ukrytou poblíž. 

Záměrně pro stopovací hry nepoužívám GPS souřadnice, protože to už by nebylo žádné dobrodružné stopování, takže to prosím vnímejte tak, že si jdete odpočinout od moderních technologií. Odměnou z absolvování hry má být pro děti i rodiče zážitek z týmové spolupráce a výprava do míst, která jsou sama o sobě krásná, zajímavá a dobrodružná, výprava zajímavější a napínavější než jen sledování žluté či modré turistické značky. Vymýšlení těchto her mě ohromně baví. Více než místa turisticky hojně navštěvovaná vyhledávám odlehlé cesty. 

Mnoho dospělých baví takové bojovky nebo stopovačky pro děti vymýšlet, koneckonců moje aktivity vznikly tak, že jsme s kamarádem pro naši skupinku dětí na jejich chalupě a okolí trasy vymýšleli. Po několika letech zkušeností jsem tedy sepsal i ebook, v kterém každý najde rady, jak se taková hra dá připravit, najdete tam nápady na množství úkolů a šifer, také témata pro příběhy a nejrůznější varianty použití – v lese, doma, na zahradě, nebo jak stopovačku využít o Vánocích pro hledání a rozbalování dárků.

Luboš Pavel

Jak vzniká venkovní stopovací hra

Říkal jsem si, že by bylo fajn napsat něco o tom, jak probíhá příprava venkovních her. Lidé si totiž při vyhledávání programu pro sebe a pro své děti představují velmi rozdílné věci. Někdo napíše do vyhledávače „venkovní hry“ a chce si koupit na svoji zahradu něco ve stylu petanque nebo kroketu. Jiná rodina sice hledá aktivitu v přírodě, ale protože je skautského naturelu, představuje si něco opravdu náročného, důmyslného, něco u čeho se zapotí a dlouho na ten zážitek nezapomene. A pak je ještě spousta dalších rodin.

I když venkovní stopovací hry nejsou ještě příliš masově rozšířené, je i ve světě tvůrců stopovacích her určitá konkurence. Společnosti, které doposud provozovaly takzvané únikovky, což jsou hry vnitřní, odehrávající se v interiéru nějakého domu, kde jde hlavně o luštění šifer a zdolávání úkolů, aby se hráči dostali ven z místnosti, tak těmto společnostem jsou už jejich vlastní interiéry malé a expandují ven. Většinou do ulic velkých měst a jejich hry stojí od tisíc korun výše, protože využívají i různé rekvizity, případně průvodce. Dále jsou tu jedinci nebo partička kamarádů, kteří mají zkušenost ze skautských táborů a protože se rádi procházejí přírodou, rozhodli se vytvořit takovou malou „táborovku“ pro jednodenní výlet do přírody. A pak, abychom nezapomněli, tu máme ještě geocaching, jehož kouzlu už propadlo mnoho lidí.

U geocachingu při hledání takzvané kešky pátráte jen po jednom místě. Naleznete krabičku podle souřadnic GPS a zapíšete se do notýsku. I mě geocaching velmi lákal, ale doposud jsem nenašel ani jednu kešku. Ani jsem ji nehledal, protože až donedávna jsem nebyl vlastníkem chytrého telefonu nebo navigace. Co naplat, musel jsem si vymyslet venkovní stopovací hry a záměrně jsem je vytvořil tak, aby k nim nebylo potřeba používání navigace. Má to svoje výhody, vracíme se tak trochu v čase o několik desetiletí zpět, do doby mého mládí, kdy jsem jezdil na ty zmiňované tábory. A jelikož můj tatínek byl táborový vedoucí, byl jsem na nich už od pěti let a potom o hodně později jsem mu pomáhal táborové hry realizovat. Tehdy se správný směr při stopovací hře hledal podle různých důmyslných indicií a ne podle GPS.

Na začátku všeho byla obyčejná procházka přírodou. A zvláště v Praze, kde bydlím, mám svoje oblíbené trasy ve velkých lesoparcích. Časem mě napadlo, že procházka takovou pěknou trasou je fajn, ale ve spojení s příběhem a stopováním trasy by takový výlet neměl chybu, obzvláště pro děti. Od nápadu do realizace první hry uplynul rok, protože jsem si potřeboval pořádně promyslet styl a koncepci svých her a všechno řádně připravit. Jak tedy taková hra konkrétně vzniká?

Jako tvůrce hry hlavně musím trasu dokonale znát. Je potřeba si ji několikrát projít i s tím, že si všímám všech zajímavostí, které by se daly využít ve hře. Hra tedy vychází z prostředí, v kterém se odehrává, a nedala by se bez velkých úprav přenést někam jinam. A to je i hlavní důvod výletu do přírody, abychom se kochali okolní krajinou, ne?

Neméně důležitá část hry je příběh, který se po cestě vypráví. Příběh je také inspirován prostředím. Například Modřanská rokle se přímo nabízela pro hru Indiánská zpráva, protože tu jsou na stromech jiné značky, než jak je známe z turistických výletů. Místo proužků jsou to barevné trojúhelníky. Prostředí rokle je členité a divoké, tyčí se tady strmé skály, uprostřed lesů narazíme na malé jezero, údolím protéká bystřina a na hliněných cestách jsou často stopy podkov.

Snažím se tedy v maximální možné míře využít tyto přírodní i lidské nabídky. Nečmárám na kameny nebo kmeny stromů značky nebo písmena, ale když už se po cestě někde něco takového vyskytne, dá se to využít pro hru. Jak vidno, jde hlavně o stopování správné cesty. Je potřeba po cestě trochy všímavosti. Mnoho ukazatelů ale může být popsáno formou šifry jen v plánu hry, to je výhodné. Venkovní značky totiž mohou být odstraněny nebo poškozeny, případně přemístěny. Pro nápaditost a pestrost namíchávám od každého něco.

Po trase stopovací hry jsou také schované schránky, ve skleničkách nebo plastových tubusech ukryté zprávy. Ty jsou nejvíce náchylné na ztrátu nebo zničení. Z toho důvodu je málokdy využívám k určení směru. Většinou je to nějaká listina oživující příběh, občas také šifra. Většina těchto schránek má svoji záložní variantu, o které se píše na konci plánu hry.

Vytváření venkovní stopovací hry je tedy mnohadenní meditace, při které se procházím přírodou a přemýšlím nad jednotlivými úkoly, příběhem a všechno mnohokrát pozměňuji, aby výsledek byl kompaktní, svižný, nápaditý, originální a aby seděl do prostředí. Zároveň beru ohled na různý věk hráčů. I z toho důvodu jsou úkoly jednoduché a terén vybírám lehký nebo středně těžký. Hlavním záměrem mých venkovních her je příjemná a zábavná procházka pro rodiče s dětmi. Těžší outdoorové dobrodružství, vhodné i pro starší hráče, možná přijde časem. Hry totiž už realizuji i mimo Prahu v náročnějším terénu. Prvním takovým náznakem je hra Hvězdné údolí nad řekou Berounkou v místech, kde kdysi prý stával Kazín.

Hry najdete ZDE.

Luboš Pavel