Pokud nemáte čas na velké dobrodružství, jako je třeba výšlap na Kilimandžáro nebo návštěva severního pólu, můžete si i tak užít dostatek vzrušení. Třeba jenom tím, že strávíte noc venku v blízkosti svého domova. To je prostý objev britského dobrodruha Alastaira Humphreyse. Kdo to je ten Humphreys?
Pro Angličany, kteří jeho jméno dobře znají, jistě nebylo žádným překvapením, když byl v roce 2012 zvolen časopisem National Geographic Cestovatelem roku. V článku ho laskavě popisují jako bláznivého člověka, který je sice bláznivý, ale úžasným způsobem.
„Vždycky jsem chtěl zůstat dětským ve smyslu, dívající se na svět jako prosté, zvědavé dítě, tedy pozor ne dětinské,“ říká o sobě Humphreys. „Je to dobrý způsob, jak zůstat nadšený ze života, být optimistický a vyhledávající vzrušení a zábavu celý ten čas, co žijeme na tomto světě.“
Obzvláště městský způsob života je stresující a často vede k trudnomyslnosti, agresivitě, depresím, a někdy dokonce i k sebevraždě. Potřebujeme pravidelný pobyt v přírodě, potřebujeme vzrušení a dobrodružství jako protipól k jistotám a pohodlí moderního života. Sám jsem si dostatek takového vzrušujícího způsobu života zažil, když jsem jako mladík mnoho let cestoval stopem a to hlavně do zahraničí. Někdy jsem ve svém batohu neměl ani spacák a moje výbava byla vskutku minimalistická. Spal jsem v lánu kukuřice, spal jsem na pláži a nechal se uspávat šumotem moře. Překvapilo mě, stejně jako to v jednom rozhovoru poznamenává Alaistar, že jsou lidé na světě ve své podstatě dobří. Často mě zvali na oběd nebo mi dávali peníze. Kladné zážitky zdaleka převažovaly nad těmi méně pozitivními. Vyloženě nebezpečné jsem snad nezažil žádné.
Do čeho se vrhají velcí dobrodruhové
Humphreys toho za svůj život zvládl opravdu hodně: podnikl na kole čtyři roky dlouhou cestu kolem světa, byl členem posádky na jachtě při závodu přes Atlantik, na kánoi plul 800 km po řece Yukon, pěšky putoval podél toku svaté řeky Kaveri v jižní Indii a uběhl extrémní týdenní maraton v rozpálené saharské poušti. Jednoho dne se ale začal zabývat prostou myšlenkou, že dobrodružství může člověk zažívat každý den a to i v blízkosti svého domova.
„Na mých přednáškách potkávám spoustu lidí, kteří sní o nějakém dobrodružství, ale myslí si, že nemají dost času, dost peněz nebo dost zkušeností, aby je uskutečnili,“ vypráví Alastair Humphreys, „chtěl jsem ukázat, že můžete zažít dobrodružství kdekoliv a že je mnohem, mnohem lepší strávit jednu noc někde na kopci a pak se vrátit do kanceláře, než v té kanceláři zůstat a litovat, že nemám čas zažít nic neobvyklého.“
Sám pro sebe si vymýšlel krátké a nenáročné výpravy do neznámých míst v blízkosti Londýna, kde bydlel. Takže se třeba na dva dny vydal po proudu řeky Temže a spal na jejích březích, v zimě zase obešel londýnský dálniční obchvat M25, vedoucí předměstskou periferií, a zjistil, kolik je tu milých a krásných zákoutí. Klidně si večer na ohni uvařil večeři, přespal ve spacáku a pak vyrazil metrem do centra Londýna na pracovní schůzku.
Zatímco před pár lety u nás doma v Čechách
Pro nás Čechy Alaistar Humphreys jistě neobjevil nic nového. Nám stačí jen navázat na trampskou tradici, kdy jsme byli zvyklí pravidelně, třeba i víkend co víkend, vyjet několik stanic vlakem za město a tam pár nocí kempovat pod širákem. Ale možná by nás nenapadlo, to co britského cestovatele, totiž vzít to okruhem kolem dálnice M25, která tvoří kruhový obchvat kolem Londýna. A hlavně, v té době se ještě nic z těch malých dobrodružství nefotilo a nesdílelo na sociálních sítích.
Právě tato odlišnost stojí za obrovským úspěchem aktivit Alaistara Humphreyse. Své drobné výpady mimo vyjeté koleje všední reality Humphreys začal nazývat mikrodobrodružstvími a sdílel je na Instagramu a Facebooku. Ukázalo se, že dobrodružství je magické slovo a nápad se začal rychle šířit, lidé po celém světě začali podnikat vlastní jednoduché výlety podobného typu a pak se chlubili fotografiemi, jak se ráno probouzejí na louce či na zahradě u svého domu. Mikrodobrodružství je jakýkoli zážitek, které je blízko bydliště, dostatečně krátký, abyste si nemuseli brát dovolenou, dost levné a dostatečně pohodlný, aby ho mohl uskutečnit každý, komu to zdraví jen trochu dovolí.
No, v podstatě čas od času dělám to samé, jenom jsem si ještě nezvykl svoje zážitky sdílet na sociálních sítích. Každopádně Humphreys svým jednoduchým objevem přesně vystihl pocit, který intuitivně cítíme všichni – obsah pojmu dobrodružství se dnes zásadně posouvá, většina z nás chce dobrodružství zažívat, ale zároveň máme pocit, že není už co nového objevovat, anebo, že výlety do exotických míst jsou velmi nákladné a i náročné na fyzickou přípravu. Ukázal nám, že se nemusíme chlubit jen dovolenou v Thajsku nebo na Bali.
Co dělá dobrodružství dobrodružstvím
Součástí dobrodružství není jenom vzdálenost, kterou urazíme, ale může to být také to, že vyrazíme na výpravu s minimálním vybavením, že se pokusíme si většinu věcí vyrobit sami, jako si například Alaistar vyrobil kamínka na vaření z velké plechovky od piva. Vyřezávání vlastní dřevěné lžíce může být docela zábava, sám jsem si to zkusil, a polévka pak chutná úplně jinak.
Ti z nás, kteří žijí ve městech, si už téměř odvykli vidět hvězdy. Přitom pohled na vesmír nás upomíná na to, že jsme jen zrnko prachu v tom obrovském prostoru a že naše každodenní starosti a strasti nejsou zase až tak veliké a důležité. Spát pod hvězdami ve spacáku je levné a zábavné a dává nám překvapivě zranitelný pocit - a pokud neprší, může to být kouzelně krásná noc. Pokud zaprší, zvyšuje to naše sebevědomí, později totiž na takové chvíle vzpomínáme s nostalgickým: no ano, přežil jsem to, jsem dobrej!
Alaistar Humphreys nikdy neprozradil přesné popisy míst, která sdílel na svém blogu a sociálních sítích. Lidé by se tam hned nahrnuli jak pasivní turistické stádo. K mikrodobrodružstvím patří i to, že přijdete s vašimi vlastními nápady a prostě jen skočíte do prvního vlaku a vyrazíte pryč z města.
Dnešní dobrodruzi si už jen plní své osobní výzvy. „Jet na kole kolem světa, přejít poušť nebo sjet na lyžích nějaký kus ledu v Grónsku je úplně zbytečné. Máme dopravní prostředky, s nimiž to zvládneme jednodušeji,“ konstatuje Humphreys. To nejdůležitější je totiž poznávání sebe sama. A ponořit se opravdu hluboko do sebepoznávání můžeme i na jednom místě a bez jakéhokoliv pohybu, jak o tom píši ve svém článku o pobytu ve tmě.
A Stopovací hry, které vytvářím, jsou skvělá malá dobrodružství připravená pro rodiče s dětmi. Několikahodinový výšlap v přírodě, kdy jsme napjati, kam dojdeme, jestli dokážeme podle náznaků a šifer určit směr postupu, a jak dopadne dobrodružný příběh, který si vyprávíme, v nás probouzí právě tu potřebnou dávku vzrušení, kterou potřebujeme pro šťastné prožívání našeho bytí.
Žádné komentáře:
Okomentovat