Jak udělat úvod přednášky

 

V tomto příspěvku nehodlám nijak teoretizovat, odkazovat na obecné zkušenosti a uvádět příklady ze života jiných prezentátorů. Jednoduše a stručně zde sepíšu své osobní zkušenosti, které se týkají mluvení na veřejnosti. A hlavně se chci zaměřit na úvod prezentace, protože ten je nejtěžší. Mnoho lidí vám potvrdí, že když se jim podaří dobře překonat prvotní nervozitu úvodu, pak už většinou všechno běží dobře.

Já si vždycky základní obsah své přednášky připravím nejen v podobě poznámek na papíru, ale snažím si ho představit, předříkávám si ho v hlavě, nejčastěji, když jdu do parku. Několikrát se nanečisto v hlavě snažím mluvit na ty lidi, které si představím a vyprávím jim svoje téma. Pak když přijde na samotnou přednášku, říkám něco jiného. Snažím se totiž být maximálně v přítomném okamžiku, v té konkrétní situaci, s konkrétními lidmi, které vidím a se zážitkem z příjezdu, počasí a všech okolností, které se zrovna odehrávají. Mám už připraveno, všechno jsem si vizualizoval, vím, o čem chci mluvit, proč a co tím chci říci a pak už to nepotřebuji doslova reprodukovat, nejsem reproduktor, nejsem reprodukční zařízení. V mé hlavě to připraveno mám a nemusím mít o to obavy. 

A jak tedy konkrétně začít přednášku?

Kolik já už viděl lidí, kteří jsou zřejmě odborníky na své téma, ale necítí se být dobrými prezentátory, jak začali slovy: "Promiňte, já neumím dobře přednášet." Už na začátku se mi omlouvají. No, to je velmi nebezpečné, to už hned určuje, jak budu přednášku vnímat. Velmi často je to i zbytečné, to prohlásit, protože to není pravda. Ano, dovedu si představit situaci, že na konci, nebo v polovině přednášky, když se úplně nedaří, řeknu na omluvu tuto větu, ale hned na začátku? 

Proč vlastně lidé tu větu říkají? Pojďme si to rozklíčovat. Myslím, že je více důvodů, ale mě hned napadají dva. Cítí, že nemají dostatečnou přípravu, neměli třeba čas se dobře připravit, a nebo mají trému, nebo obojí. Pokud je to přípravou, tak nejlepší pomoc, nejlepší náprava, je se lépe připravit, dát tomu maximum. Pokud je to trémou, pak bych měl umět zvládnout, ovládnout trému jiným způsobem, než vyřčením omluvné věty.

Co je to vlastně tréma?

Tréma je nervozita. Kdybych kupříkladu řekl: Jsem dnes poněkud nervózní, když vidím, kolik lidí tady má zájem poslechnout si můj příspěvek, tak zveřejním svoji emoci. Emoce je něco, s čím se lidé mohou daleko lépe ztotožnit, rozumí tomu, dokonce to často funguje jako ve filmu, stávám se pro ně na chvíli hlavní postavou, s kterou se mohou ztotožnit, nebo alespoň stát na její straně při překonávání překážek. Zkrátka, jdou se mnou. A za nic se neomlouvám. Ono se také ještě vůbec nic nestalo. Ta věta navíc velmi pomůže i prezentátorovi, protože se už nemusí zabývat dotěrnou myšlenkou, jestli je ta nervozita na něm vidět. A může klidně začít povídat o svém tématu. Lidé jsou vděční za upřímnost, za to, že se jim někdo otevře. To samozřejmě nemusí být jenom tak, že řekneme, že jsme nervózní. Řekněte cokoliv trochu důvěrnějšího o sobě. 

Nejmocnější prezentační nástroj

Já často lidem přiznávám, že jsem býval jako mladík šílený trémista. Tak velký, že když jsem poprvé přišel před lidi, tak se mi tak roztřásla kolena, že jsem si musel jít sednout na židli. To se vůbec nedalo ovládnout. Může se zdát záludné jim to přiznávat, když se prezentujete jako odborník na prezentaci, ale zároveň vidí před sebou člověka, který to zvládnul, chápe trému, zažil si ji a může nám k ní něco říci. Vidí za tím příběh. A příběh je ten nejmocnější prezentační nástroj. 

Kdy a proč je vlastně člověk nervózní? Já jsem vypozoroval na sobě, že je to v situaci, kdy nemám dobrou přípravu a mám strach že něco zapomenu, nebo něco přednáším úplně poprvé, nemám ověřeno, jak bude moje téma a struktura fungovat, a když mám velké ambice, to znamená, když mi na té akci velmi záleží.

V těch prvních dvou případech se řešení skrývá opět v co nejlepší přípravě a příprava, to není jen večer před přednáškou, je to pro mě vlastně celý můj život, protože moje témata vyplývají z toho, co já dlouhodobě dělám, co mě zajímá, čemu se věnuji a o čem už něco vím, proto si mě pozvali, abych udělal přednášku, že ano? Takže mám v sobě celou databanku vědomostí, zkušeností a názorů, které mohu kdykoliv při přednášce dát k dobru. Proto je důležitá dobrá struktura, abych věděl, jak mají jít jednotlivé body za sebou a proč mají tak být za sebou seřazené; co lidem chci sdělit a jaký má být závěr. V tom musím mít tak perfektně jasno, abych na to nemusel myslet.

Jak vytvořit strukturu přednášky

Těch bodů, kterými je tvořena osnova mé struktury, je relativně málo, třeba sedm, deset a mohu je mít klidně napsané na papíře, a ten mám položený před sebou. Potřebuji jednoduchou strukturu, abych mohl pohodlně odbočovat a přidávat ty zkušenosti ze svého života, abych mohl dobře reagovat na momentální naladění posluchačů. Takže tu omáčku mezi jednotlivými body struktury improvizuji. Mluvím spatra na základě své databanky zkušeností. Většinu obsahu použiji ze své předchozí přednášky nebo kurzu, ale ne slovo od slova. Když je to moje úplně první přednáška toho typu, tak si připravím o něco málo delší strukturu, kterou mohu od konce zkrátit. A připravím si množství ilustračních příkladů, vzpomenu si na zajímavé příhody, připravím si toho tolik, kolik jsem schopen si zapamatovat, aniž by mě stresovalo, že to všechno zapomenu. 

Strukturu bych měl mít jednoduchou i z toho důvodu, že lidé si stejně nezapamatují více, jak tři základní věci mé přednášky. Jednou z věcí, s kterou bojuji, je pokušení říci jim úplně všechno, co o tématu vím. Po dlouholetých zkušenostech vím bezpečně, že se musím v tomto směru ovládnout. Lidé si to stejně všechno nezapamatují, téma stejně nebude nikdy vyčerpané, a mně jako prezentátorovi tato ambice jen zvyšuje nervozitu.

Ambice se samozřejmě týká ega a je tudíž potřeba s tím pracovat na psychologické rovině. Mně například pomáhá, když si uvědomím, že nejdu těm lidem předvádět, jak jsem dobrý, nebo že jsem nejlepší lektor nebo přednášející, odborník na to které téma. Zkrátka, že jsem takový a makový, vůbec se nezaměřuji na sebe, nehodnotím. Řeknu si, že se jdu s těmi lidmi setkat nad určitým tématem. Pozvali mě proto, že je to zajímá, věnuji se tomu nějakou dobu, tak se jdu s lidmi, které to zajímá, setkat a popovídat o pohledech, názorech, výzkumech, závěrech a tak dále. Mluvím s nimi tak, jako kdyby to byla diskuse a mohli to doplnit o svoje názory. Používám řečnické otázky, oční kontakt, pauzy a tak dále. Často jsou to setkání v menších sálech nebo místnostech, kde se skutečně mohou zeptat, zapojit, doplnit, přidat se svojí zkušeností. Nebo alespoň na konci bývají otázky z publika. A mluvím tak, že moje závěry nejsou definitivní. Přiznávám subjektivitu.

V několika bodech

Takže na závěr bych to shrnul takto: pokud máte nějaký zlozvyk, blok, strach, nedostatečnost prezentačních dovedností, nejdůležitější je správně pojmenovat příčinu. Pak se ukáže, že je řešení velmi jednoduché. Nejčastěji potřebujeme mít jasno ve struktuře, mít dobrou přípravu a nedělat si nereálná očekávání, nezaměřovat se tolik na sebe, ale na téma. Připravte si svůj příspěvek tak, abyste ho mohli pohodlně vyprávět a krátit některé pasáže, když uvidíte, že na to není čas nebo nálada.

Luboš Pavel

Malá dobrodružství pro každého

Pokud nemáte čas na velké dobrodružství, jako je třeba výšlap na Kilimandžáro nebo návštěva severního pólu, můžete si i tak užít dostatek vzrušení. Třeba jenom tím, že strávíte noc venku v blízkosti svého domova. To je prostý objev britského dobrodruha Alastaira Humphreyse. Kdo to je ten Humphreys?

Pro Angličany, kteří jeho jméno dobře znají, jistě nebylo žádným překvapením, když byl v roce 2012 zvolen časopisem National Geographic Cestovatelem roku. V článku ho laskavě popisují jako bláznivého člověka, který je sice bláznivý, ale úžasným způsobem.

„Vždycky jsem chtěl zůstat dětským ve smyslu, dívající se na svět jako prosté, zvědavé dítě, tedy pozor ne dětinské,“ říká o sobě Humphreys. „Je to dobrý způsob, jak zůstat nadšený ze života, být optimistický a vyhledávající vzrušení a zábavu celý ten čas, co žijeme na tomto světě.“

Obzvláště městský způsob života je stresující a často vede k trudnomyslnosti, agresivitě, depresím, a někdy dokonce i k sebevraždě. Potřebujeme pravidelný pobyt v přírodě, potřebujeme vzrušení a dobrodružství jako protipól k jistotám a pohodlí moderního života. Sám jsem si dostatek takového vzrušujícího způsobu života zažil, když jsem jako mladík mnoho let cestoval stopem a to hlavně do zahraničí. Někdy jsem ve svém batohu neměl ani spacák a moje výbava byla vskutku minimalistická. Spal jsem v lánu kukuřice, spal jsem na pláži a nechal se uspávat šumotem moře. Překvapilo mě, stejně jako to v jednom rozhovoru poznamenává Alaistar, že jsou lidé na světě ve své podstatě dobří. Často mě zvali na oběd nebo mi dávali peníze. Kladné zážitky zdaleka převažovaly nad těmi méně pozitivními. Vyloženě nebezpečné jsem snad nezažil žádné.

Do čeho se vrhají velcí dobrodruhové

Humphreys toho za svůj život zvládl opravdu hodně: podnikl na kole čtyři roky dlouhou cestu kolem světa, byl členem posádky na jachtě při závodu přes Atlantik, na kánoi plul 800 km po řece Yukon, pěšky putoval podél toku svaté řeky Kaveri v jižní Indii a uběhl extrémní týdenní maraton v rozpálené saharské poušti. Jednoho dne se ale začal zabývat prostou myšlenkou, že dobrodružství může člověk zažívat každý den a to i v blízkosti svého domova.

„Na mých přednáškách potkávám spoustu lidí, kteří sní o nějakém dobrodružství, ale myslí si, že nemají dost času, dost peněz nebo dost zkušeností, aby je uskutečnili,“ vypráví Alastair Humphreys, „chtěl jsem ukázat, že můžete zažít dobrodružství kdekoliv a že je mnohem, mnohem lepší strávit jednu noc někde na kopci a pak se vrátit do kanceláře, než v té kanceláři zůstat a litovat, že nemám čas zažít nic neobvyklého.“

Sám pro sebe si vymýšlel krátké a nenáročné výpravy do neznámých míst v blízkosti Londýna, kde bydlel. Takže se třeba na dva dny vydal po proudu řeky Temže a spal na jejích březích, v zimě zase obešel londýnský dálniční obchvat M25, vedoucí předměstskou periferií, a zjistil, kolik je tu milých a krásných zákoutí. Klidně si večer na ohni uvařil večeři, přespal ve spacáku a pak vyrazil metrem do centra Londýna na pracovní schůzku.

Zatímco před pár lety u nás doma v Čechách

Pro nás Čechy Alaistar Humphreys jistě neobjevil nic nového. Nám stačí jen navázat na trampskou tradici, kdy jsme byli zvyklí pravidelně, třeba i víkend co víkend, vyjet několik stanic vlakem za město a tam pár nocí kempovat pod širákem. Ale možná by nás nenapadlo, to co britského cestovatele, totiž vzít to okruhem kolem dálnice M25, která tvoří kruhový obchvat kolem Londýna. A hlavně, v té době se ještě nic z těch malých dobrodružství nefotilo a nesdílelo na sociálních sítích.

Právě tato odlišnost stojí za obrovským úspěchem aktivit Alaistara Humphreyse. Své drobné výpady mimo vyjeté koleje všední reality Humphreys začal nazývat mikrodobrodružstvími a sdílel je na Instagramu a Facebooku. Ukázalo se, že dobrodružství je magické slovo a nápad se začal rychle šířit, lidé po celém světě začali podnikat vlastní jednoduché výlety podobného typu a pak se chlubili fotografiemi, jak se ráno probouzejí na louce či na zahradě u svého domu. Mikrodobrodružství je jakýkoli zážitek, které je blízko bydliště, dostatečně krátký, abyste si nemuseli brát dovolenou, dost levné a dostatečně pohodlný, aby ho mohl uskutečnit každý, komu to zdraví jen trochu dovolí.

No, v podstatě čas od času dělám to samé, jenom jsem si ještě nezvykl svoje zážitky sdílet na sociálních sítích. Každopádně Humphreys svým jednoduchým objevem přesně vystihl pocit, který intuitivně cítíme všichni – obsah pojmu dobrodružství se dnes zásadně posouvá, většina z nás chce dobrodružství zažívat, ale zároveň máme pocit, že není už co nového objevovat, anebo, že výlety do exotických míst jsou velmi nákladné a i náročné na fyzickou přípravu. Ukázal nám, že se nemusíme chlubit jen dovolenou v Thajsku nebo na Bali.

Co dělá dobrodružství dobrodružstvím

Součástí dobrodružství není jenom vzdálenost, kterou urazíme, ale může to být také to, že vyrazíme na výpravu s minimálním vybavením, že se pokusíme si většinu věcí vyrobit sami, jako si například Alaistar vyrobil kamínka na vaření z velké plechovky od piva. Vyřezávání vlastní dřevěné lžíce může být docela zábava, sám jsem si to zkusil, a polévka pak chutná úplně jinak.

Ti z nás, kteří žijí ve městech, si už téměř odvykli vidět hvězdy. Přitom pohled na vesmír nás upomíná na to, že jsme jen zrnko prachu v tom obrovském prostoru a že naše každodenní starosti a strasti nejsou zase až tak veliké a důležité. Spát pod hvězdami ve spacáku je levné a zábavné a dává nám překvapivě zranitelný pocit - a pokud neprší, může to být kouzelně krásná noc. Pokud zaprší, zvyšuje to naše sebevědomí, později totiž na takové chvíle vzpomínáme s nostalgickým: no ano, přežil jsem to, jsem dobrej!

Alaistar Humphreys nikdy neprozradil přesné popisy míst, která sdílel na svém blogu a sociálních sítích. Lidé by se tam hned nahrnuli jak pasivní turistické stádo. K mikrodobrodružstvím patří i to, že přijdete s vašimi vlastními nápady a prostě jen skočíte do prvního vlaku a vyrazíte pryč z města.

Dnešní dobrodruzi si už jen plní své osobní výzvy. „Jet na kole kolem světa, přejít poušť nebo sjet na lyžích nějaký kus ledu v Grónsku je úplně zbytečné. Máme dopravní prostředky, s nimiž to zvládneme jednodušeji,“ konstatuje Humphreys. To nejdůležitější je totiž poznávání sebe sama. A ponořit se opravdu hluboko do sebepoznávání můžeme i na jednom místě a bez jakéhokoliv pohybu, jak o tom píši ve svém článku o pobytu ve tmě.

A Stopovací hry, které vytvářím, jsou skvělá malá dobrodružství připravená pro rodiče s dětmi. Několikahodinový výšlap v přírodě, kdy jsme napjati, kam dojdeme, jestli dokážeme podle náznaků a šifer určit směr postupu, a jak dopadne dobrodružný příběh, který si vyprávíme, v nás probouzí právě tu potřebnou dávku vzrušení, kterou potřebujeme pro šťastné prožívání našeho bytí.

Luboš Pavel

Jak psát knihu pravidelně každý den

Jak asi spisovatel dřív nebo později zjistí, kniha se sama nenapíše. „Text se musí vysedět,“ říkával můj profesor na vysoké škole. Ale přinutit se sedět každý den u stolu několik hodin to není pro některé povahy vůbec jednoduché. Já jsem kupříkladu blíženec, větrné znamení a kdybych mohl, stál bych u toho a text diktoval nějaké své sekretářce. A ano, čím dál častěji používám na své poznámky diktafon, to mi vyhovuje. Ale souvisle se příběh takhle napsat nedá. 

Moje zápolení s pravidelností a důsledností mělo svá zajímavá období. Již asi v pětadvaceti jsem vyrostl z toho, že mohu jen tak čekat na inspiraci a psát, když budu mít zrovna chuť, věděl jsem, že si musím naordinovat určitý režim. Občas to šlo, byla období, kdy se mi dařilo „plnit normu“, ale pak do toho zase něco přišlo, starosti nebo radosti jiného druhu a člověk vypadl z pravidelného psaní. A hlavně z příběhu. Když jste ponořeni v příběhu, není navazování zase až tak složité, ale jakmile ztratíte nit, trvá hodně času, než ji zase navážete. Ach, kde jsem to minule přestal, jak oni tam něco řešili, počkat, co to bylo? A teď já jsem do toho chtěl něco zakomponovat, jenomže teď zrovna nevím, co to bylo. Nějaký problém... hm, to je blbý. 

Jak řekl Charlie Chaplin, který mimochodem ve svých filmech nejen hrál, ale také je režíroval a komponoval hudbu a vůbec, dělal strašnou spoustu věcí, například založil studio United Artists, takže on řekl, že nejtěžší je pro něj nahodit ten řemen kreativního motoru, jakmile už jednou jede, je to dobrý, ale bojí se dát si přestávku, aby ho nemusel znovu nahazovat. 

Přesně takhle to funguje. Ztratíte spoustu energie jenom tím, abyste překonali těch pár dní (týdnů, měsíců), kdy kreativita neproudila požadovaným směrem a nebyli jste ponořeni v příběhu. Když se vám konečně podaří navázat, nemáte už většinou tolik energie na to, abyste vůbec něco nového (kloudného) ze sebe vypotili. No dobře, přeháním, pokud jste psavec, většinou to není tak hrozné. Ale počkejte, až budete mít rodinu, dvě děti, dvě kočky, dvě zaměstnání, abyste celý ten cirkus uživili, a na psaní vám zbyde pár volných chvil večer.

Čas a prostor

Když se mi narodila dcera, neměl jsem absolutně žádný volný čas. Bylo to pro mě tak nové a tak náročné, tolik toho bylo potřeba zařídit. A do toho brekot dítěte, nebo jeho hlídání, hraní si s ním a tak dále. Chuť psát však zůstala a bylo to frustrující. Ale já na to přišel. Celou jednu knihu v té době jsem napsal ve vaně. To bylo jediné klidné místo, kde jsem si mohl půl hodinky čmárat něco do deníčku. Já to zkoušel už o několik let dříve. Myslel jsem si, že ve vaně tělo krásně relaxuje, mysl se uvolní a fantazie se rozjede na plné obrátky, ale nefungovalo mi to. Prostě jsem tam tehdy ležel a nic. Ale teď, když nebylo zbytí, mi tento prostor koupelny poskytl zázemí, které jsem na sto procent využil. Každý den jsem tam psal, ani jednou jsem nevynechal. Kdybyste viděli ten účet za vodu potom...

Dokončil jsem tam celou knihu. A jindy a jinde, v jiném bytě, jsem podobnou zkušenost zopakoval. Tehdy jsem si někde přečetl, že pokud chce být člověk výkonnější, stačí jenom začít vstávat o hodinu dříve. No, nejdříve mi to přišlo jako velká blbost, ale pak jsem to přeci jen zkusil. Vstával jsem v půl šesté a do půl sedmé psal sám v tichu, klidu a soustředění těch rán u stolu v kuchyni. Každý den, dokud jsem nedokončil celý rukopis jedné knihy. Pak mě to přestalo bavit vstávat tak brzo. 

Zdá se, že omezení v čase nebo prostoru dokáže nabudit lidskou kreativitu. Za svůj život jsem dostal i několik zakázek, napsat scénář nebo knihu s určitým deadlinem. Měl jsem z termínů vždycky osypky, ale věřte nebo ne, toto časové omezení (rozumně nastavené) mi ve výsledku ohromně pomohlo dílo dokončit. Asi si už sami dokážete z toho všeho vzít poučení a najít si svůj recept, ale já vám chci napsat, jaký způsob mi přijde nejvíc geniální a který používám teď v poslední době a který mi už myslím zůstane. Mám kamaráda spisovatele, který mi řekl, že on píše nebo přepisuje, nebo se jinak věnuje rukopisu, každý den alespoň půl hodiny. Jo, toho jsem chtěl také dosáhnout, ale mně to nešlo. Byly dny, kdy jsem zkrátka nevyšetřil půl hodiny, a nebo jsem na psaní už opravdu neměl energii. A jak porušíte jednou, porušíte vícekrát. Hledal jsem něco, co by mi víc vyhovovalo. A našel jsem jednoduchý recept. Je to pravidlo jedné věty. 

Malé úkoly

Psychologové vyzkoumali, že to máme všechno jenom ve své hlavě. Máme tam zažité a nastavené určité programy, které nás určují a blokují a usměrňují a já nevím, co ještě. A ten psychologický trik spočívá v tom, dávat si malé a lehko splnitelné úkoly. Protože jakmile si dáte náročnější úkol, tělo se začne bránit a mysl (protože to jsou kámoši) si začne vymýšlet různé důvody a výmluvy a únavy. 

Psaní by nám mělo dělat radost, no ne? A dát si na každý den jednoduchý a splnitelný úkol žádný stres a odpor těla a mysli nevyvolává. Takže ten úkol zní: napiš každý den alespoň jednu větu. Jednu větu, to zvládne každý. Levou zadní, třeba v metru. Efekt spočívá v tom, že z psaní nevypadnete, že zůstáváte krásně ponořeni v příběhu a neztrácíte energii navazováním přetrhlých nití. A druhý efekt spočívá v tom, že málokdy napíšete jenom jednu větu. Když už ji píšete, hned vás napadají další a i když padáte únavou na hubu, musíte si je poznamenat za každou cenu. To spisovatel přeci nedopustí, aby mu inspirace utekla. To se naučil už ve svých mléčných letech, kdy si pořídil zápisník a tužku, aby tyto dvě nejdůležitější spisovatelské propriety mohl stále tahat sebou a poznamenávat si náhlé myšlenky a nápady. Protože spisovatel se od jiného člověka odlišuje jenom tím, že si své nápady okamžitě poznamenává, aby je nezapomněl. Kreativní jsme totiž všichni. 

Luboš Pavel

Na výpravy za dobrodružstvím

Na výlet do přírody s dětmi se dá buď jít jen tak obyčejně, že si sbalíte svačinu a pítí a zabodnete prst do mapy – ovšem, to je potřeba děti pořádně motivovat – nebo, že vymyslíte nějaký zábavný cíl, kam se už z domova těší. Pestrý a pro děti zajímavý program můžete ale mít i na celou tůru. Na internetu najdeme množství venkovních her. Jsou to většinou varianty slovních her, jako je slovní fotbal, nebo jsou založené na sledování okolí – kdo první spatří dub, jelení stopu, houbu... Mnoho her není vhodných pro delší venkovní procházku, když chcete stavět domeček pro skřítky nebo házet šiškou na terč, musíte stát na jednom místě. 

Když jsme začali s dětmi chodit na výlety, většinou se musel člověk obrnit trpělivostí. Odpovídat stále na otázku: „Když už tam budem? Už mě bolí nohy.“ není zrovna povzbuzující. Jednou z možností, jak vyřešit motivaci dětí a program, je jít na stopovací hru. Trasy bývají různě dlouhé a jsou dnes už rozesety po celé republice. Chci vám ale povyprávět o stopovačkách, které vytvářím já. Najdete je v Praze a blízkém okolí. Jsou v místech krásných rozlehlých lesoparků a přírodních rezervací. Většinu z nich ujdete tak za dvě a půl až tři hodiny, takže s cestou tam a zpět, s přestávkou na svačinu a podobně, máte program na celé odpoledne. 

Stopovačka, bojovka, nebo též pátrací hra je zábava a dobrodružství od začátku až do konce. K hraní potřebujete jen plán hry a případně tužku. Nic jiného, všechno je už připraveno, poschováváno na trase v tajných schránkách a vymyšleno v plánu hry. Každá taková hra je založena na zajímavém příběhu, který si vyprávíte za pochodu. Nejde o žádné skřítky nebo jiné vymyšlené postavičky, příběhy se vypráví o Keltech, indiánech, o bájné potopené Atlantidě, vyprávíte si pověst o Dívčí válce nebo třeba o rytířích krále Artuše. Je to zajímavé a poučné pro děti všech věkových kategorií, je to zajímavé i pro dospěláky. 

Často mi píší zprávy: „Děkujeme Vám za skvěle připravenou hru, kterou jsme si dnes díky Vám mohli užít. Zákony Atlantidy jsme si vyfotili a bylo by super, kdyby se jimi řídila většina lidí v tomto světě :)“ Nebo další email: „Tedy kromě super schovávaček se mi nesmírně líbila hloubka celé hry a také to, jak jsou jednotlivé aspekty zasazeny do prostředí, ve kterém jsme zprávu četli. „ A to je moc pěkné, protože hra by měla nejen potěšit, ale i inspirovat a přinést nám něco nového. Takže, jak se vlastně hraje?

Hrát můžete kdykoliv sedm dní v týdnu. Na trasu vyrážíte sami jen s plánem hry, vybaveni papírem a tužkou. Není potřeba se nikde registrovat. V plánu máte popsáno, kudy vede trasa, ale někdy je další pokračování naznačeno šifrou, kterou musíte vyluštit, nebo je směr určen pomocí nejrůznějších indicií a znamení vyskytující se přirozeně po cestě. Do přírody tedy nedoplňuji žádné cedule nebo předměty. Je potřeba trochu všímavosti, ostražitosti a důvtipu. Každá hra také obsahuje čtyři pět různých úkolů pro děti, některé se dají plnit i za pochodu a nápady úzce souvisí s tématem hry a s příběhem. Po cestě musíte hledat ukryté schránky, které obsahují buď šifru, nebo úkol, nebo část příběhu. Na konci cesty na děti čeká v poslední schránce poklad. Jsou to barevné žetony a mohou si vzít jeden na památku. Schránky na trase pravidelně kontroluji a každá má svoji zálohu ukrytou poblíž. 

Záměrně pro stopovací hry nepoužívám GPS souřadnice, protože to už by nebylo žádné dobrodružné stopování, takže to prosím vnímejte tak, že si jdete odpočinout od moderních technologií. Odměnou z absolvování hry má být pro děti i rodiče zážitek z týmové spolupráce a výprava do míst, která jsou sama o sobě krásná, zajímavá a dobrodružná, výprava zajímavější a napínavější než jen sledování žluté či modré turistické značky. Vymýšlení těchto her mě ohromně baví. Více než místa turisticky hojně navštěvovaná vyhledávám odlehlé cesty. 

Mnoho dospělých baví takové bojovky nebo stopovačky pro děti vymýšlet, koneckonců moje aktivity vznikly tak, že jsme s kamarádem pro naši skupinku dětí na jejich chalupě a okolí trasy vymýšleli. Po několika letech zkušeností jsem tedy sepsal i ebook, v kterém každý najde rady, jak se taková hra dá připravit, najdete tam nápady na množství úkolů a šifer, také témata pro příběhy a nejrůznější varianty použití – v lese, doma, na zahradě, nebo jak stopovačku využít o Vánocích pro hledání a rozbalování dárků.

Luboš Pavel

To rozdejcháš! Wim Hofova metoda

Skvělé, v pátek mám tři besedy za sebou v Mladé Boleslavi, dnes je středa a já mám pořád plnou hlavu rýmy. No, ještě že dělám wim hofovo dýchání, to do té doby rozdýchám. 

Cože? Vy ještě neznáte Wim Hofa? Toho sněžného muže, který se klidně vydá na vrchol Mount Everestu a Kilimandžára jen v šortkách. Pardon, a ještě v ponožkách. Nosem nebo pusou, prostě to do sebe dostaň, říká Wim Hof a tak se zhluboka třicetkrát nadechuji rýma nerýma. Pak zadržím dech, co to jde nejdéle a znovu třicetkrát. Je potřeba prodýchat tři až čtyři kolečka. 

Holanďanovi Wim Hofovi se důvěrně přezdívá Ledový muž a to jistě právem, protože v pohodě dokáže ve slipech sedět několik hodin na sněhu a neklepat se u toho zimou. Je mu padesát osm let a vypadá výborně. Tvrdí, že každý člověk dokáže za pomocí speciálních dýchacích technik a kontrolovaného otužování vědomě ovlivnit autonomní nervový systém, což je zvláštní, protože se jmenuje autonomní právě proto, že se nedá vědomě ovládat. Wim Hof nás ale přesvědčuje o tom, že můžeme kontrolovat mnohé procesy ve svém těle. Nemělo by to pro nás být až tak překvapivé, když už desítky let čas od času čteme články o tom, jak tibetští mnichové v zimě a sněhu uměli sušit na svém nahém těle mokrá prostěradla.

Když Wim Hofovi v roce 1994 tragicky zemřela manželka trpící depresemi a zůstal sám se čtyřmi dětmi, propadal se do depresí i on, ta ztráta byla velmi těžká. Musel se však starat o početnou rodinu a to jej odvádělo od chmurných myšlenek. Aby nalezl alespoň trochu vnitřního klidu praktikoval jógu a studoval různé filosofické směry, ale nic z toho ho neuspokojilo docela. 

Wim Hof měl již od dětství blízký vztah k otužování, a tak když jednou večer seděl na lavičce v parku a pozoroval lehce zamrzlou hladinu blízkého jezírka, napadlo ho se svléknout a ponořit se do mrazivé vody. První reakce byla jasná: tělo dostalo šok, snažil se popadnout dech a vydržet bolest podobnou tisíci jehel zabodávajících se do jeho kůže.

Wim bolesti nepodlehl a po chvíli zjistil, že šok způsobil zádrž dechu, začal velmi soustředěně a hluboce dýchat a co se nestalo? Bolest se rozpustila a pocit nesnesitelného chladu ustoupil. Dokonce nastalo něco, co se mu nedařilo meditací ani cvičením – jeho mysl se vyprázdnila, jeho tělo se uklidnilo a když z vody vylezl, cítil se klidný a relaxovaný. Nedalo mu to, a tak celý proces zopakoval druhý den. Výsledek byl naprosto stejný.

S postupem času a znalostmi Tummo jógy, což je to tibetské vysoušení prostěradel, sestavil metodu, která dnes nese jeho jméno. Svoji metodu zpopularizovat díky svým výšlapům na vrcholy hor a nakládáním se do kádí s ledem. Postupně se na něj vrhlo několik univerzit a výzkumných pracovišt, aby ho podrobili různým testům a museli konstatovat, že Wim je schopný vydržet chlad, protože umí změnit fyziologii svého těla. Umí aktivovat schopnosti, které jsou u každého z nás nevyužité. Jeho teplota postupně poklesla o deset stupňů na úroveň, která je pro průměrného člověka neslučitelná se životem. Každopádně Wim byl schopen opět zvýšit svou tělesnou teplotu o šest stupňů pouze za pomoci meditačních technik. Tento výkon je v medicíně doposud považován za nemožný.

A například Duluthská měření zjistila, že Wim Hofovo tělo reaguje na ledový chlad zcela jinak, než by mělo, a že dokáže nevídané výkony: "V jeden moment klesla Hofova teplota na 32,3 stupňů Celsia. Podle lékařských zkušeností by se dala zvýšit jen externím zdrojem tepla, Hofův organismus však dokázal sám o sobě teplotu zvýšit na 34,4 stupně."

Na všechno si přišel sám, neměl žádného gurua, takže je pravděpodobně reinkarnací nějakého toho tibetského mnicha.

Jak se to tedy přesně provádí? Lehnete si na záda, nebo můžete i v sedě v meditační pozici, a nadechujete se z plných plic od břicha až po klíční kost. Většina lidí je zvyklá dýchat velmi povrchně, ujistěte se, že se vám nadzdvihne břicho a pak následuje hrudník. Vydechněte, dech nezadržujte ani při nádechu ani při výdechu. Dýchejte jak dobře promazaný stroj třicetkrát, nebo si klidně přidejte i pár nádechů navíc. Měli byste ucítit lehké mravenčení a může se vám i trochu motat hlava. To je znamení, že se váš organismus nádherně překysličil. Teď šlape jako hodinky, má v sobě adrenalin, jako kdybyste uběhli dva kilometry. 

Po posledním nádechu vydechněte do pohodlného výdechu, kdy máte břicho tak akorát, ani ne vcucnuté, ale ani nezadržujete nádech. Zadržte dech jak to jde nejdéle. Wim Hof doporučuje si čas stopovat na hodinkách, ale já to nedělám. Ten hlavní důvod je, že by se člověk neměl snažit o nějaké délkové rekordy v zadržování dechu, ale spíše by měl zůstat v pozornosti ke svému tělu, co mu dělá dobře a co už je opravdu na sílu. Tělo si umí samo říci. Minimum je minuta a půl, což není problém dodržet, v tomto čase se nastartuje další proces. Organismus spustí alarm. Je v ohrožení, přísun kyslíku se zastavil! Odteď se v těle vylučují látky, které léčí třeba záněty. Poplachová reakce vyplaví do těla adrenalin a kortizol, poplachová reakce stimuluje hypotalamus. To se projeví jako „návaly tepla“ směřující do hlavy, potřeba nádechu začíná být nepříjemná, až bolestivá.

Čím více zadržíme dech, tím více prohloubíme tento proces. A to nejen léčivý, ale pročistí se vám i myšlenky a dýchání se stane hlubokou osvěžující meditací. Ve fázi zádrže dechu si můžete představovat, že posíláte léčivou energii na určité místo v těle, kde vás něco trápí, jako třeba mě ucpaný nos. Pocítíte, jak se do toho místa hrne krev, mravenčení se soustředí tam a tělo se uzdravuje.

Trochu jsem se porozhlédl i po internetu a pozitivně mě překvapilo, že díky wim hofově metodě dýchání a otužování někteří lidé přestali kouřit a dokonci i pít alkohol. Jen díky tomuto cvičení si začali více vážit svého dechu a celého těla. Úžasné. 

Důležitá věc, pozor! Zádrží dechu to nekončí. Naštěstí není možné se udusit. Sebezáchovný reflex nám to nedovolí. V jednu chvíli ucítíte, jak vám poskočí bránice. To je signál, že se máte nadechnout. Udělejte to a zadržte dech v plném nádechu na patnáct vteřin. Můžete pokračovat s vizualizací. Pak vydechněte a pokračujte celý cyklus znovu od začátku. Třicetkrát hluboké dýchání, zádrž dechu, nádech a zádrž na patnáct vteřin. Opakujte třikrát nebo čtyřikrát. Jeden extra tip pro fázi zádrže dechu na patnáct vteřin - po hlubokém nadechnutí mírným ohnutím hlavy uzavřete svůj krk a vzduch tlačte proti uzavřenému hrdlu, tento tlak stimuluje nervus vagus - bloudivý nerv, který je spojen s parasympatickým stavem autonomního nervového systému. To tělo velmi uvolní, sníží srdeční frekvenci, distribuuje krev rovnoměrně mezi končetinami a trupem. Mimochodem, něco podobného dělají i jogíni a říkají tomu krční zámek (Jalandhara Bandha).

Jednoduché? Já myslím, že geniálně jednoduché. Ještě odpověď na otázku, kdy je nejlepší cvičit a jak často. Dýchání se provádí nalačno, nejlepší čas je tedy hned po probuzení a nakopne vás to lépe než kafe. Druhá možnost je kdykoliv během dne, před jakoukoliv fyzickou aktivitou, třeba, když si jdete zaběhat. Velmi to pomáhá zvyšovat výkon a odolnost organismu. Cvičím pravidelně každý den a dýchání můžete provádět i několikrát denně, pokud je vám to příjemné. 

Součástí tréninku sněžného muže je ale ještě cvičení a otužování. Jak už jsem zmínil, Wim Hof vycházel z Tummo jógy tibetských mnichů. Buddhisté vědí, že realita, ve které žijeme, není konečná. Existuje jiná realita, do které můžeme proniknout, a která není ovlivněna našimi emocemi, naším každodenním světem. Buddhisté věří, že tohoto stavu mysli se může dosáhnout konáním dobra pro druhé a pomocí meditace. Teplo, které vytvářejí v průběhu procesu je jen vedlejším produktem meditace Tummo.

Dotýkáme se tady otázky, jaký je vůbec lidský potenciál a jaké jsou možnosti těla. Účinky dýchání se dají ještě mnohem více zesílit a prohloubit, když si po wim hofově dýchání zacvičíme a když se otužujeme. Při cvičení i otužování nám krev ještě více začne proudit v těle a všechny léčivé účinky se násobí. Zvyšuje se také celková kondice těla. Otužování posiluje kardiovaskulární systém a imunitní systém. Při vystavení se chladu dochází k vyplavování hormonů jako je norepinefrin a noradrenalin. Výzkumy prokázaly, že lidé praktikující nějaký druh otužování mají větší počet bílých krvinek.

Když si pustíte na tělo studenou sprchu, nebo se ponoříte do ledové vody, všimněte si jak se změní vaše dýchání. Většina lidí zamrzne nebo rychle, krátce a povrchně dýchá. A vzpomeňte si v té chvíli na Wim Hofa. Co udělal? Vědomě se rozdýchal a pomalými ale hlubokými nádechy a výdechy vrátil tělu rovnováhu. 

Správné otužování se provádí tak, že si nejprve dáte teplou, příjemnou sprchu a důkladně prohřejete celé tělo, potom si pustíte vlažnou, začnete od nohou a rukou a přejdete k trupu. Postupně teplotu vody snižujete. Mně trvalo jen pár dní, než jsem po prohřátí otočil kohoutek na doraz a bez problémů se sprchoval úplně studenou vodou. Ba co víc, bylo mi to příjemné. Chlad se zarazil kdesi na povrchu těla a dovnitř jsem ho nepouštěl. Zjistíte, že to nastavení je jen ve vaší hlavě.

Luboš Pavel

Zázračně obyčejný pobyt ve tmě

Když se přihlásíte na pobyt ve tmě, tak se na tu věc těšíte, ale zároveň si říkáte, jestli vůbec můžete zvládnout být týden v malé chatce, když máte problém zůstat doma týden s chřipkou, a to máte doma světlo a krátíte si čas sledováním filmů. Takže se jedné únorové soboty ve tři hodiny sešla partička čtyř lidí hodlajících obsadit čtyři zatemnělé chatičky, a všem v očích svítila tato vzrušená nedočkavá otázka. Seděli jsme u čaje v kanceláři člověka, který pobyty ve tmě organizuje a ten nám vysvětlil několik organizačních záležitostí, rozdal praktické rady a několikrát nás upozornil, že jsme tam dobrovolně. To už mi bylo hodně podezřelé. Dotazů jsme moc neměli a tak se ještě zmínil, že je kabalista a jestli chceme do chatky nahrávky s kabalou k poslouchání. Všichni jsme souhlasili. Proč ne, poslechnout si je můžeme, bude dost času.

O pobytech ve tmě jsem slyšel už někdy před dvaceti lety, protože v jednom časopise byl článek popisující, jak se jistý Němec Holger Kalweit seznámil s tibetskou technikou zvanou "yangtik" a založil kdesi v Duryňském lese první místo v Evropě, kde se dal absolvovat pobyt ve tmě (rozuměj: bezpečně a pod vedením zkušeného terapeuta). Prý k němu chodili hlavně uhonění manažeři, kteří po týdnu odcházeli proměnění změnit práci nebo svět. A ještě předtím jsem o tom četl asi v knize Milarepa, že je to tradiční metoda tibetských mnichů, kteří ve tmě zůstávali i sedm týdnů. Nyní zdá se nazrál čas a já se přihlásil na pobyt ve tmě a odjel jsem až na Moravu do centra, které se jmenuje Místo v srdci.

Za vstupními dveřmi v miniaturní předsíňce byl vpravo na stěně věšák na věci a vedle druhých vstupních dveří háček, kam bude kuchařka Anka věšet tašku s jídlem. Hned o krok dál byl záchod, vedle natěsnaný sprchový kout a umyvadlo. Koupelnou jsem prošel na dva kroky. Už jsem si všechno odměřoval. Hlavní pokoj byl tmavý a pomalovaný kmenem stromu, kterému se ztrácely větve někde ve stropu, jež byl celý vytvořený nabarvenou montážní pěnou, asi aby pokoj připomínal útulnou jeskyni. No potěš! Naštěstí to ve tmě nebude vidět, ale pocit, že bivakuji pod montážní pěnou mi nepřidal. Vpravo v rohu byla postel vyvýšená od země asi o patnáct centimetrů, jinak nic, žádná skříňka nebo polička. Zřejmě je nejbezpečnější mít všechno na zemi. Snažil jsem se rozmístit si všechny své věci tak, aby to dávalo smysl a nemusel je potom šátravým pohybem ve tmě hledat nebo dokonce přerovnávat. Moc možností stejně nebylo. Vpravo do rohu jsem si vyskládal všechno oblečení a vlevo naproti posteli, kde byl i přehrávač a baterka, jsem si položil několik banánů, které jsem si přinesl.

Byli jsme tak zvědavi na to, co nám pobyt ve tmě přinese, že jsme už kolem čtvrté všichni zalezli do chatek a zhasli. Nedělo se nic. Člověk tupě zíral do tmy a nějak to odpoledne přečkal až do večera. Pohyb po malé chatce obtížný není, stačí natáhnout ruce před sebe. Většinou jsme byli dost unaveni na to, abychom tuto noc brzy a rychle usnuli. A tím prvním snem to začalo. Byl tak živý a barevný, že se mi zdálo, jako bych ani nespal. A v tom snu mi někdo otevřel okno, možná neúmyslně, nevěděl, že jsem tady na pobytu, každopádně můj úmysl smyslové deprivace byl zmařený. Musel jsem začít znovu a přišel jsem o celý jeden den pobytu!

Když ráno po probuzení člověk zjistí, že to byl jenom sen, velmi si oddychne, avšak pak začne to martýrium bdělého stavu. Zpočátku to ještě jde, měl jsem naplánováno jak budu cvičit jógu, dýchat wim hofovu metodu, hrát na kytaru a meditovat. Jenomže to vám zabere jen několik hodin a zbytek jen tak sedíte, nebo ležíte ve tmě, nemáte co dělat, a v hlavě vám čím dál více víří myšlenky. Třeba o tom, jestli nebylo lepší jet za ty peníze k moři, nebo jestli mám zapotřebí se unudit k smrti. Byl jsem vděčný i za to, že mohu trávit čas vychutnáváním jídla nebo poslouchat kabalu, byť byla namluvena příšerně. Třetí den se myšlenky ještě přiostřují, už řešíte různé problémy a vztahy až máte pocit, že z toho všeho máte horečku.

Do deníčku jsem si potom napsal: čím je sauna pro tělo, je pobyt ve tmě pro mysl. Díky absenci světla je zde mysl přivedena do varu, aby posléze myšlenky jako mýdlové bubliny postupně vyprchaly.
Došlo k tomu zcela nenápadně. Anka, která kolem poledního přinesla jídlo, vždy nabízí i sdílení prožitku pobytu ve tmě. Čtvrtý den jsem ji tedy pozval dál, abych prohodil pár slov s jiným člověkem. Mimo jiné jsem se i zmínil o tom, že je všechno celkem v pořádku a že se nic neděje.
“Ono to nemá být žádné Las Vegas,” odvětila, “ta přirozenost bytí je spíše ve všednodennosti.”
Jistě, všednodenní je to dost. A z těchto chvil, kdy vlastně není třeba nic dělat, se skládá i část našeho života. To jsme se jen naučili je přehlušovat televizí, alkoholem, listováním na facebooku. Člověk už neumí být jen sám se sebou v tichu a rozjímání. Když jsem byl v Malém Tibetu a jeli jsme se podívat na jeskyně Fokar Phoo, řekli nám, že tam mniši meditují tři roky, tři měsíce a tři dny. Čtyři hodiny v pohroužení a čtyři hodiny jídlo, spánek, nebo krátká procházka. Jak nemožné se mi to zdálo pro západního člověka.

Když odešla Anka, o tomhle všem jsem přemýšlel a zkoumal jsem, co to znamená pro mě, být jen sám se sebou v klidu. A uvědomil jsem si, v jak příjemném stavu se nyní nacházím. Otravné a křiklavé myšlenky prvních dní už pominuly. Nyní už člověk jen tak spočíval v nečinnosti a vykonávaní všednodenních maličkostí. Částečně jsem si to uvědomil už předchozí den při meditaci. Ten den, bylo to ve středu, jsem se pokoušel meditovat, jako každý den. Ale vůbec to nešlo. Měl jsem pocit, že se nemohu nijak ponořit do toho hlubokého stavu vnitřního klidu. Ani večer a další den se to nezlepšilo. A teď jsem si to uvědomil: “Já se nacházím v meditaci pořád! Jsem ponořený stále, proto necítím žádnou změnu.”

Seděl jsem v rohu opřený o stěnu, ani jsem nemusel mít zkřížené nohy v lotosovém sedu, a bezmyšlenkovitě jsem se usmíval. Bylo jedno, jestli mám zavřené nebo otevřené oči. A najednou jsem si všiml, že vidím moře a pláž a palmy. A pak jsem se ponořil do toho moře a plul v něm jako mořská želva a pak mě napadlo zkusit létat v oblacích jako orel. A já si všechno promítal a mohl ovládat ty představy. Byly tak barevné, jako jsem nikdy v meditaci neviděl. Od toho dne se tento meditativní stav jen prohluboval. Jíst jídlo ve tmě byl ohromný zážitek, smysl chuťi, který bývá většinou přehlušen zrakem, se dostal do popředí. Chroupal jsem syrovou zeleninu a bylo to, jako kdybych jedl tu nejlepší delikatesu. Jednu věc jsem nemohl poznat, na plocho rozříznutá, veliká oválná jako celer, ale velmi sladká. Co to jen může být? Přišel jsem na to až třetího dne. Kedlubna.

Jen spát v noci byl čím dál větší problém. Člověk viděl světlo nebo nějaké jiné halucinace, které mu nedovolovaly usnout. Různé obrazce a tvary se mi neustále vytvářely před očima. Nejhorší bylo, když jsem měl pocit, že mám jedno oko zavřené a druhé otevřené. Hmatem jsem se musel přesvědčit, jak to doopravdy je. Přestal jsem vnímat chlad a horko, zda je vydýchaný vzduch a jestli mám žízeň. Musel jsem se hlídat, abych pravidelně pouštěl ventilaci a dodržoval pitný režim.

Nakonec už jsem ani necvičil a nehrál na kytaru, nedělal jsem vůbec nic a jen se vznášel jak na obláčku. V pátek poslední noci jsem se pokoušel usnout tak dlouho, až se mi to nakonec podařilo. Pak jsem se probudil. Vida, tak já přeci jen spal, cítím se výborně. Tak už máme sobotu, poslední den. Udělal jsem si wim hofovo dýchání, pak jsem vstal, umyl se a sedl si do kouta. Nalil jsem si z termosky zbytek včerejšího čaje. Zdál se mi nějaký teplý. To bylo nezvyklé, obyčejně do druhého dne úplně vystydl. Přemýšlel jsem o tom a pak mi to došlo. Byl pořád pátek večer. Spal jsem možná půl hodiny. Uvedl jsem se do vertikální polohy a setrval v nehybnosti. Trvalo to věčnost, prožil jsem si nekonečnost vesmíru a skutečnost, že v jiných světech neexistuje čas a prostor. Za celou dobu jsem neměl jedinou myšlenku, nebo jsem si ji nevšiml. Pak kdosi pootevřel dveře chatky.
“Tak já nechám trochu pootevřeno, aby sis zvykal na světlo,” řekla Anka.

Pomyslel jsem si: “Co? Co se děje? Kdo to je, a co tady chce? Kde to jsem? Co bude následovat?”
A už jsem byl zase v našem hmotném světě.

Luboš Pavel

Začneme být kreativní ve chvíli, kdy se rozhodneme být kreativní

Hodně lidí o sobě říká, že nejsou kreativní. Prohlašují, že neumí malovat, zpívat, nebo třeba napsat povídku. Ve skutečnosti jen s kreativitou nepracují. Možná jim někdo kdysi řekl: Psaním se nemůžeš uživit. Ale kreativita nesouvisí jen s uměleckými obory. Kreativně se dá vařit nebo řešit pracovní problém.

S určitou mírou tvořivosti se narodíme všichni. Jako děti máme spoustu nápadů a hravost a tvořivost v nás přirozeně pulzuje. Děti jsou vynalézavé ve všem a vymýšlet si a hrát si je vůbec neunavuje, dokonce se naopak zdá, že je to nabíjí. Jsou otevřené různým způsobům oblékání, chůze, komunikace, řešení problémů. Když vyrosteme, všechno se to většinou někam vytratí. Zahltí nás starosti, volíme stereotyp jako formu jistoty, a hravost a experimentování považujeme za ztrátu času. Jsou ale lidé, které kreativita nikdy neopustí.

Většinou kreativitu postrádají lidé pracovití, abiciózní a houževnatí. Ženou se za svým cílem pokud možno přímo a když narazí na překážku, snaží se ji překonat zvýšeným úsilím. Točil jsem rozhovory s mnoha podnikateli a často říkali, že stačilo pozvat někoho z venku, kdo vymyslel nové, lepší, jednodušší řešení. Nebyla nutná zvýšená pracovitost. Nebo je řešení napadlo ve chvíli, kdy na řešení nemysleli. Proč tomu tak bývá jsem popsal v článku Proč nedokončíme rozepsanou knihu v kapitole Jak funguje kreativní proces. Dnes se zaměříme na to, jaké vhodné podmínky pro tvůrčí proces vytvořit a jak podporovat kreativní způsoby myšlení.

Kreativní způsob myšlení lze trénovat

Ano, kreativita se dá rozvíjet. Kreativita neboli tvořivost je schopnost hledat nové myšlenky, nápady, nebo řešit problémy jiným, novým, často neotřelým způsobem. Klíčový přitom bývá už samotný začátek, kdy si dáváme zadání, pokládáme si otázku, na kterou chceme najít odpověď. Je potřeba si dát čas na to, abychom mohli promyslet a představivostí „pohlédnout“ na problém či otázku z mnoha různých stran. Správná otázka je klíčová. Úspěšní lidé si místo otázky Proč já? kladou otázku Proč ne já? Někdy je v tom jen ten malý rozdíl.

Jeden z velmi častých způsobů, který se používá k tomu, abychom dospěli k novým nápadům, je brainstorming a jeho varianty jako například brainwritting. Jeho základní pravidla jsou: vygenerovat velké množství nápadů, protože teprve nápady od dvacátého dále začínají být nové, neotřelé, originální; vzdát se pokud možno veškerého posuzování a kritiky nápadů a zapisovat zkrátka všechny; pracovat v podpůrné, příjemné atmosféře, nejlépe ve skupině, protože více hlav více ví a navzájem se inspirují; a nakonec můžeme jednotlivé nápady i kombinovat a dospět tak k ještě dalším možnostem. Poslední fází je vylepšování, přepisování vybraných nápadů a jejich úprava tak, aby odpovídala našemu záměru.

Spojujte a kombinujte 

Jednou jsem měl v šuplíku nápad na knižní „road movie“ o muži, který kvůli sázce vyrazí přes půl republiky na koloběžce na pohřeb svého strýce. Ve stejném šuplíku jsem měl nápad na román o mentálně postiženém mladíkovi, který uteče z ústavu za svou dívkou. Začalo to bezvadně fungovat teprve, když jsem ty dva nápady spojil.

Takže, když už máte nějaký nápad, zkuste ho ještě několikrát promyslet a pohrát si s ním. V první fázi je velmi důležité kombinovat možnosti. Takový Shakespeare ve své hře Sen noci svatojánské v podstatě jen kombinoval vztahové možnosti milostných dvojic. Klademe si provokující otázky: Co kdyby hlavní postava nebyla žena, ale muž, co by se stalo? Co kdyby se příběh odehrával v budoucnosti? Jaký vliv by na příběh mělo vyprávění v první osobě a ne ve třetí?

Nenechávejte si své nápady pro sebe

Myšlenka, že vám je někdo ukradne nebo zkritizuje jen účinně vytváří tvůrčí blok. Vyprávějte ostatním své příběhy a nápady a díky zpětné vazbě s nimi se posunete dál a ověříte si, jaký to vlastně máte nápad. Tvůrčích bloků je hodně a kreativita se vám v těle rozproudí, když je dokážete rozpustit. S tímto například velmi dobře pracuje kniha i kurz Umělcova cesta. Knihu napsala Julia Cameron a z kurzů mohu doporučit třeba tento. Kurz má tu výhodu, že je na něm přítomna podpůrná atmosféra a sdílení s ostatními účinně rozproudí kreativní energii.

Ověřování si nápadů, které zatím byly jenom moje, bylo hlavní náplní hodin autorského psaní na katedře autorské tvorby, kde jsem studoval. Teprve ve zpětné vazbě s posluchačem si člověk ověřoval, co napsal, a začal vnímat souvislosti. Vyprávět můžete i sami sobě. Čtěte si své texty nahlas. Tak hlasitě a zřetelně, aby se zvuk vašeho hlasu odrážel od zdí a vy jste slyšeli sami sebe vyprávět příběh. Hned postřehnete, když je nějaká myšlenka v textu vyjádřena kostrbatě nebo nepřesně. Když text nemá rytmus a spád. Když nezvučí a jen příliš vyplněn vatou.

Mít od tématu odstup je důležité. Každý článek pro blog, každou povídku, každý román, nechávám nějakou dobu odležet a vůbec na něj nemyslím. Teprve za čas se k textu vrátím a snažím se ho číst jako cizí a nezaujatý člověk. Velmi se mi to vyplácí.

Každý k tvorbě potřebuje něco jiného

Pro rozvoj kreativity se doporučuje v populárních článcích například: Zvolte na oběd jinou restauraci, kupte si časopis, který normálně nečtete, jeďte někam, kde jste ještě nebyli, přihlašte se na nějaký nový kroužek nebo kurz, pusťte si inspirující hudbu, film nebo se začtěte do knihy a pak se oddejte snění. Ano, to funguje, dělejte to. Existují ale opravdu propracované způsoby, jak přijít k novým nápadům.

Rozhodně je dobré mít nějaký režim, o kterém víte, že vám pomáhá. Vhodné jsou malé rituály. Kupříkladu vyvětrat, uklidit si pracovní stůl a uvařit si oblíbený čaj. V tomto čase se tělo připravuje na čas tvoření, já říkám aklimatizuje se. Čas od času svůj režim zkuste porušit a sledovat, co to dělá. Zkoušejte nové věci. Většinou píši v klidu a tichu, ale jeden román jsem celý napsal za poslechu písniček mé oblíbené kapely. Také jsem kdysi zkoušel vymýšlet nápady ve vaně a vůbec mi to nešlo, maximálně jsem usnul, ale když se mi narodila dcera a nikdy jindy nebyl čas, šest dílů rozepsané pohádky jsem dopsal ve vaně, dvě stě čtyřicet stránek.

Lidé, kteří nemají rádi pevný režim si jen pravděpodobně nevytvořili takový režim, který je podporuje v tvorbě. Klíčem je objevit si takové kreativní rituály, které vám umožní nebát se, otevřít se a létat mimo běžné hranice. Dokonce bych řekl, že si tělo vytvoří reflex, podobně jako pavlovův pes začal slintat se zvukem zvonečku. Mnoho spisovatelů si na každý den určuje počet slov nebo stran, které musejí napsat a také mají velmi zvláštní rituály ohledně psaní.

Jak řekl John Clees (jeden ze členů veleúspěšné komediální skupiny Monty Python): Vnímejte kreativitu jako náladu. Není to schopnost nebo postoj. Musíte pro ni vytvořit ty správné podmínky. Stejně jako se jen stěží přinutíte k pocitu štěstí, nenavodíte tvořivost uměle. Najděte podmínky a okolnosti, které podporují vaši tvůrčí stránku.

Kreativita musí běžet 24 hodin denně

Spisovatel nemívá dovolenou, zkrátka pracuje pořád a stále sebou nosí notýsek, do kterého si zapíše nápad, úryvky dialogu, nebo celé scény, i když zrovna jede v tramvaji, nebo trůní na záchodě. Tvorba je pro něj životem, plyne v tom nekonečném proudu. (Tím se asi odlišuje tvorba od práce v kanceláři od osmi do pěti). Snažte se tedy mít každý den nějaký čas jen sami pro sebe a myslete na své příběhy. Než jdete spát, sedněte si chvíli do křesla a vymýšlejte něco nového, nepokračujte v psaní pouze lineárně. Tvořivost totiž není lineární, logický proces. Zapište si nápady, i ty, co s vaším příběhem zdánlivě nesouvisí, a jděte spát. Pak si je znovu přečtěte ráno.

Dávejte si překážky a omezení

Příběh se musí odehrávat v jeden den, nebo všechna slova musí být jednoslabičná, nebo nesmí to být příběh o lásce. Taková omezení, takové úkoly si tvůrci sami sobě dávají. Možná máte pocit, že je to trochu kontraproduktivní, ale naopak, je to důležité. Mnoha perfekcionistům se nedaří, protože se bojí selhání a proto dělají jen ty věci, které jim jdou. Nikdy nebudete kreativní, když nebudete trochu riskovat.

Řekněme, že milujete fantasy a píšete povídky a romány pouze tohoto žánru. Zkuste si napsat povídku jako sci-fi nebo jako červenou knihovnu. Užijte si úlevu z toho, že to asi nebude to nejlepší, co jste kdy vyplodili, že je to jenom experiment, ale připomenete si díky tomu ten pocit, jaké to je tvořit bez ambic a toužit být skvělý, dokonalý, perfektní, nejlepší, úspěšný. To jsou totiž ve skutečnosti jen bloky, které nám brání se otevřít. Myšlenky musí zcela volně plynout, anglicky se tomu stavu říká flow. Často proto nápady přichází ve chvílích, kdy se nesnažíme tvořit. Miloš Forman kupříkladu své scénáře promýšlel při jízdě na kole, což je rutinní fyzická činnost, která ho spolehlivě uváděla do stavu flow.

Mozek ale potřebuje i trochu provokovat, aby se fantazie rozběhla. Proto spisovatel, kterému to nejde, alespoň vstane od stolu a jde se projít po pokoji a vyhlédne z okna. Já klidně psaní na chvíli přeruším a podívám se na nějaký úryvek filmu, nebo si přečtu deset stran z náhodně vybrané knihy, nebo jdu spravovat poličku.

Kreativní techniky

Pokud se nám opravdu nedaří přijít na ten správný nápad, nebo vybočit ze svého stereotypu, jestliže máme problém a chceme ho vyřešit kreativním způsobem, je možné použít nějakou kreativní techniku. Tu nejznámější jsem už zmínil, je to brainstorming. Další výbornou technikou je metoda analogií. Jak funguje?

Nejprve si krátce napíšeme situaci, ke které chceme najít nápad. Například: Dítě má ve škole stále horší známky a maminka by ráda, aby se to změnilo. Pak si vytvoříme tabulku, která může obsahovat pět, šest, sedm políček, dle potřeby. Do těch si zapisujeme co nejvíce analogií k dané situaci, které nás napadnou. Například zhoršení prospěchu dítěte je jako když - květiny nekvetou, stroj správně nepracuje, armáda prohrává bitvu, rodina vydělává málo peněz, zdraví člověka se zhoršuje apod.

Přestaňte myslet na původní problémovou situaci a vmyslete se jen do těch analogických. Pokuste se k nim vymyslet různá řešení. Když vadnou květiny, je potřeba je více zalévat, přidat hnojivo. Stroj nemůže dále pracovat, pokud nebude rozebrán, ošetřen, opraven a promazán, poté se může vrátit do dílny. Prohrávající armáda potřebuje posilu, povzbuzení od generála a nové nadšení. Někdo z členů rodiny musí změnit práci, kde bude vydělávat více peněz. Je třeba změnit životní styl, aby se zdraví upevnilo.

Teď se vrátíme k původní situaci - zhoršující se prospěch dítěte - a podíváme se na to, jak nás jednotlivá řešení analogií mohou inspirovat. Pohnojit květinu může znamenat, že dítěti vymyslíme finanční motivaci za každou dobrou známku. Rozebrání stroje, že maminka s dítětem důkladně pohovoří a pokusí se najít pravou příčinu problémů. Armádní posila inspiruje k tomu, že rodiče domluví dítěti doučování. Změna práce může vést ke změně školy. Změna životního stylu znamená, že maminka upraví harmonogram svému dítěti.

Toto je kreativní metoda řešení problémů a jak vidíte, nemusíme ji používat pouze jako pomůcku pro generování nápadů pro literární fikci, ale i k řešení skutečných životních problémů. A na závěr ještě jednu metodu - asociační, často zvanou clustering.

Doprostřed papíru si napíšeme téma. Třeba - cesta. Kolem si do bublin, jako při kreslení myšlenkových map, píšeme asociace. Jednotlivé větve tohoto pavouka rozvíjíme, dokud to jde. Jedna asociační větev bude například: hrbolatá, rozbitá, pomalá, nudná, spánek, sen, realita ... Další: autobus - dálnice - nehoda - čekání - zima - oblečení … Další větev se bude odvíjet jiným směrem: peníze - pojištění - víza - dokumenty - neznalost jazyka - nedorozumění - hádka - rvačka - zranění - nemocnice … Prakticky během několika minut máme bezbolestně a bez námahy mnoho podnětů a nápadů, které můžeme v příběhu použít, pospojovat dohromady a rozvinout.

Kreativní bloky

Všechny tyto pomůcky mají v podstatě jediný cíl a tím je - obejít nějaký blok, který máme. Jsme například příliš v zajetí původního nápadu. Jsme moc sebekritičtí, každý nápad nám přijde moc všední. Jsme unavení a nemůžeme na nic přijít, rozhýbat naše mozkové závity. Velmi nás ovlivňuje to, jaká známe standardní řešení daných situací, až příliš dodržujeme zavedené postupy a procesy. Přespříliš nás ovládá to, čemu věříme nebo nevěříme (například že nevěříme v Boha). Nedokážeme odstoupit od věci a zahlédnout širší souvislosti.

A na závěr: představte si, že vaše literární postava nemá na chvíli žádné zábrany a udělá něco nečekaného. Můžete to samozřejmě zdůvodnit tím, že se opije, nebo požije drogu, ale myslím, že to není nutné, protože každý z nás čas od času udělá něco jinak než obvykle. Vyhnete se tím šablonovitosti. 

Kreativita jistého výčepního v Husitské ulici v Praze.

Luboš Pavel