O přehánění

Lidé mají tendenci přehánět, zveličovat a vidět černobíle. Lidé si dokonce libují v přehánění. Bez přehánění se dá dokonce říci, že žádný člověk se nedokáže úplně vyvarovat takových vět, jako je Už stokrát jsem tě o to prosila nebo Tohle je po milionté nebo taky Ale vždyť tady dohromady není co dělat. To je taky přehánění. Samozřejmě, je v tom velká dávka exprese. V těch jednoduchých větách je zakódovaná emoce. Nemyslíme to tak, ale cítíme to tak. Musíme to nějak vyjádřit. Jenomže to není ten nejlepší způsob.

Toho druhého člověka, který ten nebo onen výrok slyší, to jen rozčílí a většinou se toho chytí. Chytí se slovíčka a už se slovíčkaří. „Jak stokrát? Kdys mě o to stokrát prosila?“ a nejraději bychom slyšeli vypočítat všechny ty případy, kdy byla vznesena taková prosba. A dělali bychom si čárky. Běda, kdyby jich bylo méně jak sto!

Nabíháme si. Takovým přehánějícím výrokem si zkrátka nabíháme. Proto je lepší ho nepoužívat. Nebo jiné případy, nemusí vůbec jít o komunikaci s druhými lidmi. Přeháníme i pokud se jedná o nás. Myslíme černobíle dokonce i sami o sobě.

Mnoho lidí kupříkladu přichází na kurz asertivity s tím, že neumějí říkat Ne. No dobrá, je jisté, že je tato skutečnost trápí a je logické, že se proto na ni více zaměřují a všímají si jí. Tím ovšem dochází ke zveličení. Když je totiž potom požádám, aby předvedli rozhovor v modelové situaci na kurzu, ukáže se, že dokáží říci druhému Ne bez problémů. Ptám se, co se děje, proč jste si mysleli, že neumíte říci Ne, když tady říci Ne umíte. Tady je to jiné, odpovídají. Jiné, jak jiné?

Požádám je, aby si vybavili co nejvíce situací, kdy nedokázali říci Ne a ukáže se, že je to vždy ve vztahu ke konkrétnímu typu lidí – kupříkladu k nadřízenému. No ano, to je logické, říci ne nadřízenému se neříká zrovna snadno. Ale pokračujme dál. Když se snažíme ještě podrobněji vybavit si, jestli dokázali přeci jen šéfovi někdy říci Ne, ukáže se, že ano, že dokonce mnohokrát.

Správně pojmenovaný problém by tedy měl znít: „nedokáži říci ne svému šéfovi tak často, jak bych chtěl. Zvládnu to asi jen ve třetině případů.“ Třetina případů. Je to málo nebo dost? Na to se názory ve skupině liší. Hlavní je však názor dotyčného, který neumí říkat Ne. Jak často byste chtěl umět říci svému šéfovi Ne? Jak často, abyste byl spokojený?

No tak, alespoň ve dvou třetinách případů. To by bylo fajn. Aha, takže by stačily dvě třetiny, aha, hmm. No ano, to je reálné. Ale, když to dokážete v třetině případů, tedy, když mu dokážete vůbec říci Ne, proč to zkrátka neděláte častěji?

To je překvapivá otázka. Klient chvíli neví. Pomalu si uvědomuje, že vnímal skutečnost špatně. Myslel si, že neumí říkat Ne. A teď je mu položena otázka, proč, když to vlastně umí, neříká ne častěji. Co na to odpovědět. Chápe, že se vlastně není co učit. Že celou tu dobu má dovednost v sobě. Jen o sobě pochybuje. V tom je ten problém. Jak odstranit ty pochybnosti o sobě.

Tak zaprvé si uvědomte, že dokázat vůbec někdy říci ne svému šéfovi je solidní základ pro sebejistotu. Na tom se už dá stavět. No a pak je také pár dobrých formulací, které se dají spolehlivě říci, aniž by se šéf měl tendenci urazit. A o nich si teď něco řekneme.

Takže shrnuto a sečteno: kurz asertivity je hlavně o sebepoznání a když je k tomu navíc ještě něco naučím, odcházejí velmi spokojeni.

Dříve, když jsem bral jejich problém, že neumí říkat ne za fakt, o kterém se nemusí přemýšlet. Proč taky, když to tvrdí? Začal jsem je rovnou učit efektivní komunikaci a asertivní techniky. Měl jsem v rukávu množství praktických cvičení, které jsem neustále propracovával a zlepšoval. Polovina lidí v hodnotícím dotazníku vypsala, že to bylo dobré, ale že by si přáli více praktických cvičení.

Dnes jich používám o něco méně. Jsou trochu jiné než ty předchozí a začínám hlavně s poznáním sebe sama. Svých zdrojů můžeme říci. A světe div se, v hodnotících dotaznících se skví samé výborné hodnocení. A jen zřídkakdy se najde někdo, kdo by si přál více praktických cvičení. A to nepřeháním.

Luboš Pavel

Poctiví lidé

Je svým způsobem úžasné sledovat, jak se i lidé poctiví a v jádru dobří pod vlivem problémů stávají pro okolí bídáky a padouchy, lupiči a nepoctivci. A to jen tím, že přestávají dobře komunikovat se svými věřiteli nebo obchodními partnery nebo jinými dotčenými osobami. Stáhnou se do své obranné ulity a tam zalezlí, čekají, co se bude dít.

Není samozřejmě jednoduché odpovídat stále dokola, trpělivě a dobře na podrážděné dotazy kolegů i zákazníků. Když se nedaří, je jich víc než obvykle a jsou nepříjemnější, než obvykle bývají. Ale stáhnutí se do ulity, tedy útěk nic neřeší a situaci jen zhoršuje. Samozřejmě. Každý tuší, co se skrývá za vypnutým telefonem a nikdo neuvěří, že už týden jsme nebyli na emailu.

Dotazy se hromadí a povědomí o naší osobě, o našem charakteru se kazí stejně rychle jako máslo na slunci. Chybí ochranná stříška našich slov. Problémy vytěsňujeme, když si přečteme nepříjemný email, nebo vidíme jméno volaného na telefonu, nedovolíme našemu mozku ani, aby o situaci přemýšlel.

Mnoho živočichů, když už nemůže vyhrát v boji, ani utéct, tak předstírá smrt a zkouší, jestli ho lovec nepřestane sledovat. A leckdy to funguje. Protože mnoho dravců instinktivně nesní mrtvou kořist.

No, ale my jsme lidi. Psychologové zmapovali, že reakce člověka na nebezpečí je trojí - je to útok čili reakce agresivní, útěk a stagnace, zatuhnutí, tedy reakce pasivní. A samozřejmě i lidé pasivní se stávají někdy agresívními a obráceně. Ale někdo má více sklony k jednomu a jiný k druhému.

Tyto tři základní reakce v nás zbyly po člověku, který ještě běhal po lese a potravu si opatřoval lovem a ne slovem, a když se dostal do nebezpečí, zaútočil, nebo se dal na útěk nebo ztuhl. Dnes se tedy tyto reakce na něco, co vnímáme jako nebezpečí, přenášejí do slov. Proto se nedivte, až na vás někdo vyjede a bude přehnaně agresivní, pokývejte hlavou a řekněte si: hmm, no jo, má strach. Nebo až se vám bude někdo vyhýbat, a nebo s vámi bude mluvit vyhýbavě: hmm, no jo, řekněte si, bojí se, to je to!

Víte, když je toho na nás moc, přemýšlení čili rozum, tedy naše inteligence se utlumuje a přebírají vládu pudy. Vaše biologická podstata totiž dobře ví, že zachránit si holý život je mnohem důležitější, než vypadat dobře.

Na začátku jsem prohlásil, že jsou lidé dobří, kteří vlivem situace do které se dostali, začali nekomunikovat nebo nezačali komunikovat, zkrátka nekomunikují tak, jak bychom si přáli. Lžou a vymlouvají se a mění termíny a podmínky a slova odkapávají jako med. Sami jsou od toho upatlaní a …. Tak jako tak, neumí pracovat se strachem a neumí se postavit problémům čelem. Můžeme je litovat. Snad.

Je však třeba na závěr také říci, že jsou i lidé lživí, nepoctiví, arogantní a upatlaní záměrně. Používají tyto projevy pro manipulaci, k tomu, aby se obohatili na něčí úkor. Chovají se nabubřele a panovačně a člověk se zdráhá uvěřit, že se za tím vším skrývá strach. Možná. Snad jim někdo v dětství hodně ublížil. Mně to však v některých případech moc nejde – je litovat a chápat. K těmto jedincům, kteří se snaží zdanit i vzduch k dýchání nemám chápavý postoj. Snažím se je představit si jako malé chlapci či dívky, které teprve vliv prostředí a výchova předurčili k tomuto chování, ale přes všechny snahy a představy vím, že nejlepší ze všeho by bylo je pořádně nakopat do zadku.

Luboš Pavel

Jak se dokázat změnit

Když chce člověk něco změnit, zlepšit, třeba v komunikaci, tak by měl začít sám u sebe. Taky, kde jinde by měl začínat, že ano? A koneckonců k sobě to má nejblíž, to je výhoda. Ovšem bůh nám nadělil zajímavou vlastnost, že totiž člověk se brání jakékoli změně. A to i v případě, že si tu změnu sám naplánoval a přeje si ji. Jenže někde hluboko uvnitř, něco v nás se brání změnám. Máme zkrátka rádi zaběhaný stav věcí. Představuje pro nás určitou jistotu. I když věci nefungují tak jak chceme, alespoň víme, jaké jsou, známe je a máme o nich přehled. A je v nás tak, samozřejmě mylný pocit, že je máme pod kontrolou. Ale nemáme. Ony mají pod kontrolou nás.

Pochopení této vlastnosti je tedy, můžeme říct, klíčové pro to, abychom se zlepšili v našich komunikačních, nebo jiných, dovednostech. Každá změna vyvolává opačnou tendenci. Toto popsal už biolog Ludwig von Bertalanffy ve své teorii otevřených systémů, a i člověk je otevřený systém, popsal, že každý otevřený systém (tedy i člověk) se sice stále vyvíjí a vyměňuje si látky, energie a informace se svým okolím ale zároveň má stálou tendenci k návratu ke svému původnímu stavu. Do stavu rovnováhy, do stavu, který zná.

Jsou tady však i jiné moderní poznatky. Totiž ty, že když dostatečně dlouho a pravidelně působíme na jakýkoli otevřený systém, tak ten systém se mění, až se změní a tato změna se pro něj stává novou přirozeností, novým původním stavem. To je zajímavé, viďte? Takže co s tím? Co teď s těmi poznatky v praxi. V každodenním používání komunikačních dovedností.

Především je potřeba si uvědomit, že v tom nejsme sami. Každý člověk má, v každém člověku se odehrává jakýsi vnitřní dialog. Máme v sobě dva i více hlasů. Ale nejčastěji dva, tak to nebudu komplikovat. A ten jeden hlas chce změnu a ten druhý hlas změnu nechce. Problém je v tom, že se střídavě přikláníme na stranu tu jednoho, tu druhého hlasu. Nejsme stálí, nejsme loajální, a tak ani změna není stálá. To je ten problém. A i když jsme stálí, tak ten druhý, potlačený hlas ovlivňuje naše podvědomí, a to není dobře. To se musí projevit… jako ledovec na Titanicu.

Řešení nespočívá v tom, potlačit jeden z hlasů a neustále vyzdvihovat a poslouchat ten druhý. Řešení je vyslechnout oba hlasy, pokývat, dát jim oběma za pravdu a pak převést pozornost na něco konstruktivnějšího, než je to, že se dohadují a nesouhlasí spolu. Ať se nehádají o to, že nejde říci šéfovi ne, nebo že je to obtížné, ale ať se zamyslí nad tím, JAK by šlo říci šéfovi ne. Aby nás nevyhodil, aby se příliš neurazil, aby nám v tom bylo dobře. No, možná nemůžeme splnit všechny podmínky, ale je to výzva. Je to velká výzva pro oba hlasy, které se doteď hádaly, a k ničemu to nebylo. Teď každý z nich bude mít úplně jiný názor, ale už bude k tématu, už bude konstruktivní, alespoň trochu. A my si budeme moci vybrat. Vybrat ten, který nám nejvíce pomůže, který se nám nejvíc líbí, s kterým to chceme zkusit. Jeden třeba řekne: „No nahlas mu to neříkej, to ty nikdy nesvedeš, ale mohl bys mu to třeba napsat emailem. Nějak citlivě. Nemusíš hned psát slovo NE, ale opiš to tak, že to bude k pochopení.“ A ten druhý řekne: „Je třeba se vzchopit, člověče, už mu konečně řekni ne, pěkně nahlas, ať to všichni v kanceláři slyší, a oni si tě za to pak budou vážit. I ten šéf si tě bude vážit, protože nemá rád bačkory a bábovky, kteří všechno odkývají. Bude vědět, že umíš říct svůj názor, že si ho nenecháváš pro sebe. A to mu bude sympatické.“

Takže takhle se začíná u sebe. Vnitřním rozhovorem. Sledováním toho rozhovoru. Nekritickým, to je důležité. Mějte je oba rádi, oba ty hlasy. Vždyť jste to vy, jsou vaší součástí a myslím si, že ani jeden z nich vám nechce nějak vědomě ublížit. Pouze jeden je opatrný, druhý odvážný, jeden je chytrý až přechytračelý, druhý neví, co má dělat, rád by se s někým poradil, jeden je vážný, druhý si dělá legraci, ať tak nebo tak, nikdy nemůžeme říci, že důležitá je jen a jen odvaha, i opatrnosti bývá potřeba, že chytráctví je důležitější než když člověk neví a hledá, že legrace je víc než vážnost. Není.

Takže si připomínejte, že jsme otevřený systém. Buďte otevření. O otevřenosti jsem mluvil už minule. Otevřenost znamená mít odvahu se vydat do neznáma, do nebezpečí. Vydávejte do neznáma, abyste se pak mohli vrátit zpět domů, do své rovnováhy. Ale obohacení o nové poznatky a zkušenosti.

Luboš Pavel

Nelze nekomunikovat

Člověk je tvor komunikativní, společenský, jako například delfín, a čím je společnost komplikovanější, tím více spolu potřebuje komunikovat. Něco se automatizuje, máme různé světelné ukazatele a nápisy, máme návody jak s čím zacházet, máme literaturu odbornou i oddechovou, máme internet, vymýšlíme a učíme komunikovat roboty, ale většina komunikace stále zůstává na nás, na jedincích z masa a kostí. A tak určitě stojí za to se v komunikaci zlepšovat, zdokonalovat, učit se ji. Je ohromně zajímavé, že tak elementární věc, jako je, nebo spíše jako jsou komunikační dovednosti, se vůbec nevyučuje na základní ba ani na střední škole.

Oproti době, kdy já jsem chodil do školy, se sice klade o něco větší důraz na to, aby žáci byli schopni týmové spolupráce, prezentace a podobně, ale stále to jaksi není ono. Je to nahodilé a komunikace jako taková, se neučí. Není proto divu, že se v dospělosti potýkáme s tolika problémy. Příliš často dochází k situacím, že řeknete něco jiného, než jste vlastně chtěli říci a pak složitě vysvětlujete, že jste to mysleli jinak a že jsme se tudíž nepochopili. No, však to znáte.

Ale co by takový Robinson za to dal, kdyby mohl s někým komunikovat, byť blbě, s přeřeky a chybami a nedorozuměními a komunikačními šumy, jak se říká v jistých odbornějších kruzích. Člověk potřebuje komunikovat a i když je mu to někdy nepříjemné, stále znovu a znovu se vydává do toho nebezpečí, že řekne něco, co nemá a že bude špatně pochopen. Jak byl Robinson šťastný, když objevil svého Pátka, i když si zpočátku vůbec nerozuměli. Ale učili se to a naučili. Dvě rozdílné kultury navíc.

Na komunikaci je nádherné to, že když máme tu odvahu postupovat nebezpečí komunikačních nedorozumění, tak nám bývá odměnou humor. Člověk odvážný, otevřený v komunikaci zažívá dennodenně humorné okamžiky a to ho naplňuje radostí a láskou k lidem. Člověk, který se uzavírá a je řekněme komunikačně opatrný, dospěje ve starého morouse a bručouna.

Na lidské komunikaci je bezesporu zajímavé to, že nelze nekomunikovat. Tedy, abychom nepoužili hned dvou záporů po sobě, což češtinu někdy zbytečně komplikuje, můžeme obráceně říci, že lze jen komunikovat. I takový bezdomovec zalezlý do koutku své duše komunikuje s okolím svým zjevem. Velmi zjevně a nahlas vykřikuje do světa: „Polibte mi všichni… šos.“ Nepoužívá k tomu sice slova, ale přenos hlavní myšlenky na nás kolemjdoucí občany je zcela jasný. A nemusel se to ani nikde učit.

Ono je to tak, že to, s čím máme problémy je nesoulad slov a projevů těla. Ovšem informace, kterou předáváme dál, se nesestává jen ze slov, která nám lépe či hůře plynou z úst, ale i z naší intonace, melodie hlasu, z gest a mimiky, pohledu očí, postoje těla, blízkosti k druhému, případně i doteku. Lidé dříve nebo později museli vymyslet smajlíky, emotikony, protože strohé řeči esemesek a emailů zkrátka něco podstatného chybělo. Člověk je tvor komunikativní a to je dobře. Protože jinak by nám ještě více hrozilo, dnes v době ipodů a mobilů a walkmanů a starostí, co s nezaplacenou hypotékou, ještě více by nám hrozilo, že se budeme míjet a nekomunikovat mezi sebou. Ale to naštěstí nejde, jak už víme. A proto komunikujme, s otevřeností a s radostí.

Luboš Pavel