úterý 15. května 2018

Když už nevím, jak dál, tak si vzpomenu na pět kontinentů duše

Lidská psyché je jako labyrint, v němž se člověk snadno ztratí. Nálady, myšlenky, obrazy a pocity se proměňují a ovlivňují naše chování. Činíme rozhodnutí, aniž bychom přesně chápali, proč. Jsme sami sobě hádankou.
Artho S. Wittemann


Dokončování rukopisu, to je něco! Ono, mít nápad a rozepsat ho, je jedna věc, ale dát mu nějaký tvar a podobu, aby se text dal číst, je věc druhá. Vždyť by příběh měl být dokonalý. Vždyť by měl být ÚŽASNÝ. Jinak moje dílo zapadne mezi lavinou každoročně vydávaných knih. Není přeci možné, že když mě oslovila původní myšlenka, a já zažíval úchvatný pocit dokonalosti a nádhery, měla by ve finále vypadat takhle obyčejně a stroze.

Stále jsem škrtal a přepisoval. Pořád se mi nelíbilo znění vět, které mělo být DEFINITIVNÍ. V rozhovoru pro časopis Xantypa Patrik Hartl řekl, že pro každou větu má deset variant, než jednu vybere. Není to už přes míru? Kdy má člověk přestat přemýšlet nad tím, aby byl text dokonalý, a poslat příběh do světa? Rumunský autor, který si říká Urmuz, od něhož jsem četl Pagini bizare, které byly opravdu bizarní, prý běhal do tiskárny, aby ještě předělal tohle a tamto. Zdá se, že se autor kromě psaní, musí umět naučit i kdy s tím přestat.

Je jasné, že jeden a tentýž nápad, ten stejný příběh, sepíší dva autoři rozdílným způsobem. A to je na tom krásné. Takže neexistuje nic takového jako je dokonalá verze. Ale autor chce být se svým příběhem spokojen, potřebuje cítit, že je to už ono. Jenomže ten pocit ovlivňuje tolik faktorů. Třeba únava. Není náhodou po třech letech přepisování a úprav už tak utahaný, že chce, aby se mu to líbilo?

Vzpomínám si, jak jsem takovýmto způsobem ladil svůj první román. Pak jsem ho dával číst několika lidem a stále a důsledně zapracovával poznámky. Přečetl si to redaktor a korektor a pak kniha vyšla. Pyšnil jsem se s ní mezi lidmi a prodával ji známým a kamarádům, našlo se pár dobrých duší, které nelenilo, aby mi napsali, že se jim kniha líbila. Dlouho jsem neviděl její text, neboť jsem pracoval na dalších románech. Pak jsem si ji jednoho klidného večera vzal do ruky a začetl se uprostřed knihy do příběhu. Pak jsem listoval sem a tam a pročítal ji. Měl jsem dojem, že by chtěla kompletně přepsat.


Co si z toho vlastně vzít?


Člověk nedokáže při psaní obsáhnout vše. Uchovat v mysli všechny detaily a vztahové možnosti postav. Při opakovaném pročítání pak můžeme tyto věci doladit a vylepšít. Také se obvykle zaměřujeme jen na dva nebo tři smysly. Preferujeme zrak nebo hojně popisujeme pocity. Naše postavy neustále něco vidí a cítí. A při opětovném pročítání máme možnost doplnit další vjemové roviny. Co slyší, co cítí za vůni, jak se proměnila atmosféra v místnosti? Byla ta ruka, kterou jim přítel položil na rameno, ledová nebo teple příjemná?

Potom je tu samozřejmě spoustu zbytečností. Při prvním náhozu rukopisu nám přišly ty nápady skvělé, ale co když ten detailní popis oblečení zdržuje akci? Co jestli je vedlejší postava úplně plonková a zbytečná? Škrtat, škrtat a škrtat, vždyť přeci z textu brousíme diamant, nebo ne? Je pravda, že jsou tací, kteří si libují v rozvláčnosti, ale mým vzorem je Hemingway, který údajně vyškrtal dvě třetiny textu.

Pročítejte svůj rukopis v různých dnech a různých náladách, dělejte si poznámky různou barvou. Je to zábavná hra. Pořád je něco špatně? Možná je text příliš jednostranný, liniární a plochý. Vzpomeňte si na to, že v sobě máte všechny různorodé světy, nemusíte hledat inspiraci někde venku. Psycholog Artho Wittemann to nazval pět kontinentů duše. Ano, jsme komplexní osobnost, přestože jsme si navykli nasazovat masku jen několika vnitřních osob, které v nás koexistují. Hrajeme roli Rodiče, Podřízeného v práci, Ctižádostivého autora.

Artho Wittemann pojmenoval pět kontinentů, které v sobě máme, takto: Muž, Žena, Dítě, Zvíře a Bůh. Je to samozřejmě pět principů, které v sobě nosíme. Žena je intuitivní inteligence, muž je racionální inteligence, dítě je senzitivní inteligence, zvíře zobrazuje instinktivní inteligenci a konečně bůh znamená inteligenci spirituální. Ale proč jim říká kontinent? Protože na každém území se vyskytuje více „podosobností“. Je to pan chytrý, pan ctižádostivý, pečlivý, hravé dítě, zraněné zvíře. Nebo slečna plachá, učenlivá, bázlivá a pohroužená do svého vlastního světa.

Abyste opravdu pochopili, jak jsou kontinenty obydleny, uvedu příklad kontinentu Žena: Uprostřed najdeme typické ženské archetypy – matrona (mocná, nezávislá, chránící ženství), matka (pečující, živící, obětavá), Afrodité (svůdná, krásná, smyslná). Směrem ke kontinentu Bůh se vyskytuje věštkyně (ituice, moudrost, léčení) a služebnice boží (askeze, oběť, odříkání). Směrem k Muži se objevuje manažerka (zdatná, praktická, cílevědomá) nebo bojovnice (bojuje za pravdu a spravedlnost). Na straně Dítěte nás uvítá dětská žena (sladká, hravá, zasněná) nebo princezna (chladná, náročná, žádající). Zbývající směr ke Zvířeti obývá divoká žena (v kontaktu s instinkty, tělem a zemí, nespoutaná, bez zábran).

Vzpomeňte si i na své ostatní polohy a vytáhněte je na svět, ať vám pomohou s doladěním příběhu. Každý den v naší hlavě neustále rezonují dva hlasy. Určitě to znáte. Hned ráno, když máte vstát, jeden říká: „Tak dělej, ať nepřijdeš pozdě,“ a druhý mu odpovídá: „Ještě chvilku, chviličku si poležím.“ Ty hlasy se liší také tím, že některé jsou hlavní a jiné potlačené. Pokud jste celou dobu uštvaně pečlivý a domníváte se, že všechna slova zkrátka musí sedět jako „prdel na hrnec“, nechte rukopis přečíst i to hravé a zvědavé dítě, které v sobě stále máte. Možná je text příliš zatěžkaný a potřebuje odlehčit. A možná to dítě řekne: „Líbí se mi to, už je to konečně hotové!“. Pět kontinentů duše je můj největší objev pro moji spisovatelskou dráhu.

Žádné komentáře:

Okomentovat