O přehánění

Lidé mají tendenci přehánět, zveličovat a vidět černobíle. Lidé si dokonce libují v přehánění. Bez přehánění se dá dokonce říci, že žádný člověk se nedokáže úplně vyvarovat takových vět, jako je Už stokrát jsem tě o to prosila nebo Tohle je po milionté nebo taky Ale vždyť tady dohromady není co dělat. To je taky přehánění. Samozřejmě, je v tom velká dávka exprese. V těch jednoduchých větách je zakódovaná emoce. Nemyslíme to tak, ale cítíme to tak. Musíme to nějak vyjádřit. Jenomže to není ten nejlepší způsob.

Toho druhého člověka, který ten nebo onen výrok slyší, to jen rozčílí a většinou se toho chytí. Chytí se slovíčka a už se slovíčkaří. „Jak stokrát? Kdys mě o to stokrát prosila?“ a nejraději bychom slyšeli vypočítat všechny ty případy, kdy byla vznesena taková prosba. A dělali bychom si čárky. Běda, kdyby jich bylo méně jak sto!

Nabíháme si. Takovým přehánějícím výrokem si zkrátka nabíháme. Proto je lepší ho nepoužívat. Nebo jiné případy, nemusí vůbec jít o komunikaci s druhými lidmi. Přeháníme i pokud se jedná o nás. Myslíme černobíle dokonce i sami o sobě.

Mnoho lidí kupříkladu přichází na kurz asertivity s tím, že neumějí říkat Ne. No dobrá, je jisté, že je tato skutečnost trápí a je logické, že se proto na ni více zaměřují a všímají si jí. Tím ovšem dochází ke zveličení. Když je totiž potom požádám, aby předvedli rozhovor v modelové situaci na kurzu, ukáže se, že dokáží říci druhému Ne bez problémů. Ptám se, co se děje, proč jste si mysleli, že neumíte říci Ne, když tady říci Ne umíte. Tady je to jiné, odpovídají. Jiné, jak jiné?

Požádám je, aby si vybavili co nejvíce situací, kdy nedokázali říci Ne a ukáže se, že je to vždy ve vztahu ke konkrétnímu typu lidí – kupříkladu k nadřízenému. No ano, to je logické, říci ne nadřízenému se neříká zrovna snadno. Ale pokračujme dál. Když se snažíme ještě podrobněji vybavit si, jestli dokázali přeci jen šéfovi někdy říci Ne, ukáže se, že ano, že dokonce mnohokrát.

Správně pojmenovaný problém by tedy měl znít: „nedokáži říci ne svému šéfovi tak často, jak bych chtěl. Zvládnu to asi jen ve třetině případů.“ Třetina případů. Je to málo nebo dost? Na to se názory ve skupině liší. Hlavní je však názor dotyčného, který neumí říkat Ne. Jak často byste chtěl umět říci svému šéfovi Ne? Jak často, abyste byl spokojený?

No tak, alespoň ve dvou třetinách případů. To by bylo fajn. Aha, takže by stačily dvě třetiny, aha, hmm. No ano, to je reálné. Ale, když to dokážete v třetině případů, tedy, když mu dokážete vůbec říci Ne, proč to zkrátka neděláte častěji?

To je překvapivá otázka. Klient chvíli neví. Pomalu si uvědomuje, že vnímal skutečnost špatně. Myslel si, že neumí říkat Ne. A teď je mu položena otázka, proč, když to vlastně umí, neříká ne častěji. Co na to odpovědět. Chápe, že se vlastně není co učit. Že celou tu dobu má dovednost v sobě. Jen o sobě pochybuje. V tom je ten problém. Jak odstranit ty pochybnosti o sobě.

Tak zaprvé si uvědomte, že dokázat vůbec někdy říci ne svému šéfovi je solidní základ pro sebejistotu. Na tom se už dá stavět. No a pak je také pár dobrých formulací, které se dají spolehlivě říci, aniž by se šéf měl tendenci urazit. A o nich si teď něco řekneme.

Takže shrnuto a sečteno: kurz asertivity je hlavně o sebepoznání a když je k tomu navíc ještě něco naučím, odcházejí velmi spokojeni.

Dříve, když jsem bral jejich problém, že neumí říkat ne za fakt, o kterém se nemusí přemýšlet. Proč taky, když to tvrdí? Začal jsem je rovnou učit efektivní komunikaci a asertivní techniky. Měl jsem v rukávu množství praktických cvičení, které jsem neustále propracovával a zlepšoval. Polovina lidí v hodnotícím dotazníku vypsala, že to bylo dobré, ale že by si přáli více praktických cvičení.

Dnes jich používám o něco méně. Jsou trochu jiné než ty předchozí a začínám hlavně s poznáním sebe sama. Svých zdrojů můžeme říci. A světe div se, v hodnotících dotaznících se skví samé výborné hodnocení. A jen zřídkakdy se najde někdo, kdo by si přál více praktických cvičení. A to nepřeháním.

Luboš Pavel

Poctiví lidé

Je svým způsobem úžasné sledovat, jak se i lidé poctiví a v jádru dobří pod vlivem problémů stávají pro okolí bídáky a padouchy, lupiči a nepoctivci. A to jen tím, že přestávají dobře komunikovat se svými věřiteli nebo obchodními partnery nebo jinými dotčenými osobami. Stáhnou se do své obranné ulity a tam zalezlí, čekají, co se bude dít.

Není samozřejmě jednoduché odpovídat stále dokola, trpělivě a dobře na podrážděné dotazy kolegů i zákazníků. Když se nedaří, je jich víc než obvykle a jsou nepříjemnější, než obvykle bývají. Ale stáhnutí se do ulity, tedy útěk nic neřeší a situaci jen zhoršuje. Samozřejmě. Každý tuší, co se skrývá za vypnutým telefonem a nikdo neuvěří, že už týden jsme nebyli na emailu.

Dotazy se hromadí a povědomí o naší osobě, o našem charakteru se kazí stejně rychle jako máslo na slunci. Chybí ochranná stříška našich slov. Problémy vytěsňujeme, když si přečteme nepříjemný email, nebo vidíme jméno volaného na telefonu, nedovolíme našemu mozku ani, aby o situaci přemýšlel.

Mnoho živočichů, když už nemůže vyhrát v boji, ani utéct, tak předstírá smrt a zkouší, jestli ho lovec nepřestane sledovat. A leckdy to funguje. Protože mnoho dravců instinktivně nesní mrtvou kořist.

No, ale my jsme lidi. Psychologové zmapovali, že reakce člověka na nebezpečí je trojí - je to útok čili reakce agresivní, útěk a stagnace, zatuhnutí, tedy reakce pasivní. A samozřejmě i lidé pasivní se stávají někdy agresívními a obráceně. Ale někdo má více sklony k jednomu a jiný k druhému.

Tyto tři základní reakce v nás zbyly po člověku, který ještě běhal po lese a potravu si opatřoval lovem a ne slovem, a když se dostal do nebezpečí, zaútočil, nebo se dal na útěk nebo ztuhl. Dnes se tedy tyto reakce na něco, co vnímáme jako nebezpečí, přenášejí do slov. Proto se nedivte, až na vás někdo vyjede a bude přehnaně agresivní, pokývejte hlavou a řekněte si: hmm, no jo, má strach. Nebo až se vám bude někdo vyhýbat, a nebo s vámi bude mluvit vyhýbavě: hmm, no jo, řekněte si, bojí se, to je to!

Víte, když je toho na nás moc, přemýšlení čili rozum, tedy naše inteligence se utlumuje a přebírají vládu pudy. Vaše biologická podstata totiž dobře ví, že zachránit si holý život je mnohem důležitější, než vypadat dobře.

Na začátku jsem prohlásil, že jsou lidé dobří, kteří vlivem situace do které se dostali, začali nekomunikovat nebo nezačali komunikovat, zkrátka nekomunikují tak, jak bychom si přáli. Lžou a vymlouvají se a mění termíny a podmínky a slova odkapávají jako med. Sami jsou od toho upatlaní a …. Tak jako tak, neumí pracovat se strachem a neumí se postavit problémům čelem. Můžeme je litovat. Snad.

Je však třeba na závěr také říci, že jsou i lidé lživí, nepoctiví, arogantní a upatlaní záměrně. Používají tyto projevy pro manipulaci, k tomu, aby se obohatili na něčí úkor. Chovají se nabubřele a panovačně a člověk se zdráhá uvěřit, že se za tím vším skrývá strach. Možná. Snad jim někdo v dětství hodně ublížil. Mně to však v některých případech moc nejde – je litovat a chápat. K těmto jedincům, kteří se snaží zdanit i vzduch k dýchání nemám chápavý postoj. Snažím se je představit si jako malé chlapci či dívky, které teprve vliv prostředí a výchova předurčili k tomuto chování, ale přes všechny snahy a představy vím, že nejlepší ze všeho by bylo je pořádně nakopat do zadku.

Luboš Pavel