Pochopení této vlastnosti je tedy, můžeme říct, klíčové pro to, abychom se zlepšili v našich komunikačních, nebo jiných, dovednostech. Každá změna vyvolává opačnou tendenci. Toto popsal už biolog Ludwig von Bertalanffy ve své teorii otevřených systémů, a i člověk je otevřený systém, popsal, že každý otevřený systém (tedy i člověk) se sice stále vyvíjí a vyměňuje si látky, energie a informace se svým okolím ale zároveň má stálou tendenci k návratu ke svému původnímu stavu. Do stavu rovnováhy, do stavu, který zná.
Jsou tady však i jiné moderní poznatky. Totiž ty, že když dostatečně dlouho a pravidelně působíme na jakýkoli otevřený systém, tak ten systém se mění, až se změní a tato změna se pro něj stává novou přirozeností, novým původním stavem. To je zajímavé, viďte? Takže co s tím? Co teď s těmi poznatky v praxi. V každodenním používání komunikačních dovedností.
Především je potřeba si uvědomit, že v tom nejsme sami. Každý člověk má, v každém člověku se odehrává jakýsi vnitřní dialog. Máme v sobě dva i více hlasů. Ale nejčastěji dva, tak to nebudu komplikovat. A ten jeden hlas chce změnu a ten druhý hlas změnu nechce. Problém je v tom, že se střídavě přikláníme na stranu tu jednoho, tu druhého hlasu. Nejsme stálí, nejsme loajální, a tak ani změna není stálá. To je ten problém. A i když jsme stálí, tak ten druhý, potlačený hlas ovlivňuje naše podvědomí, a to není dobře. To se musí projevit… jako ledovec na Titanicu.
Řešení nespočívá v tom, potlačit jeden z hlasů a neustále vyzdvihovat a poslouchat ten druhý. Řešení je vyslechnout oba hlasy, pokývat, dát jim oběma za pravdu a pak převést pozornost na něco konstruktivnějšího, než je to, že se dohadují a nesouhlasí spolu. Ať se nehádají o to, že nejde říci šéfovi ne, nebo že je to obtížné, ale ať se zamyslí nad tím, JAK by šlo říci šéfovi ne. Aby nás nevyhodil, aby se příliš neurazil, aby nám v tom bylo dobře. No, možná nemůžeme splnit všechny podmínky, ale je to výzva. Je to velká výzva pro oba hlasy, které se doteď hádaly, a k ničemu to nebylo. Teď každý z nich bude mít úplně jiný názor, ale už bude k tématu, už bude konstruktivní, alespoň trochu. A my si budeme moci vybrat. Vybrat ten, který nám nejvíce pomůže, který se nám nejvíc líbí, s kterým to chceme zkusit. Jeden třeba řekne: „No nahlas mu to neříkej, to ty nikdy nesvedeš, ale mohl bys mu to třeba napsat emailem. Nějak citlivě. Nemusíš hned psát slovo NE, ale opiš to tak, že to bude k pochopení.“ A ten druhý řekne: „Je třeba se vzchopit, člověče, už mu konečně řekni ne, pěkně nahlas, ať to všichni v kanceláři slyší, a oni si tě za to pak budou vážit. I ten šéf si tě bude vážit, protože nemá rád bačkory a bábovky, kteří všechno odkývají. Bude vědět, že umíš říct svůj názor, že si ho nenecháváš pro sebe. A to mu bude sympatické.“
Takže takhle se začíná u sebe. Vnitřním rozhovorem. Sledováním toho rozhovoru. Nekritickým, to je důležité. Mějte je oba rádi, oba ty hlasy. Vždyť jste to vy, jsou vaší součástí a myslím si, že ani jeden z nich vám nechce nějak vědomě ublížit. Pouze jeden je opatrný, druhý odvážný, jeden je chytrý až přechytračelý, druhý neví, co má dělat, rád by se s někým poradil, jeden je vážný, druhý si dělá legraci, ať tak nebo tak, nikdy nemůžeme říci, že důležitá je jen a jen odvaha, i opatrnosti bývá potřeba, že chytráctví je důležitější než když člověk neví a hledá, že legrace je víc než vážnost. Není.
Takže si připomínejte, že jsme otevřený systém. Buďte otevření. O otevřenosti jsem mluvil už minule. Otevřenost znamená mít odvahu se vydat do neznáma, do nebezpečí. Vydávejte do neznáma, abyste se pak mohli vrátit zpět domů, do své rovnováhy. Ale obohacení o nové poznatky a zkušenosti.
Luboš Pavel
Žádné komentáře:
Okomentovat