pondělí 18. června 2018

Jak vzniká venkovní stopovací hra


Říkal jsem si, že by bylo fajn napsat něco o tom, jak probíhá příprava venkovních her. Lidé si totiž při vyhledávání programu pro sebe a pro své děti představují velmi rozdílné věci. Někdo napíše do vyhledávače „venkovní hry“ a chce si koupit na svoji zahradu něco ve stylu petanque nebo kroketu. Jiná rodina sice hledá aktivitu v přírodě, ale protože je skautského naturelu, představuje si něco opravdu náročného, důmyslného, něco u čeho se zapotí a dlouho na ten zážitek nezapomene. A pak je ještě spousta dalších rodin.
I když venkovní stopovací hry nejsou ještě příliš masově rozšířené, je i ve světě tvůrců stopovacích her určitá konkurence. Společnosti, které doposud provozovaly takzvané únikovky, což jsou hry vnitřní, odehrávající se v interiéru nějakého domu, kde jde hlavně o luštění šifer a zdolávání úkolů, aby se hráči dostali ven z místnosti, tak těmto společnostem jsou už jejich vlastní interiéry malé a expandují ven. Většinou do ulic velkých měst a jejich hry stojí od tisíc korun výše, protože využívají i různé rekvizity, případně průvodce. Dále jsou tu jedinci nebo partička kamarádů, kteří mají zkušenost ze skautských táborů a protože se rádi procházejí přírodou, rozhodli se vytvořit takovou malou „táborovku“ pro jednodenní výlet do přírody. A pak, abychom nezapomněli, tu máme ještě geocaching, jehož kouzlu už propadlo mnoho lidí.
U geocachingu při hledání takzvané kešky pátráte jen po jednom místě. Naleznete krabičku podle souřadnic GPS a zapíšete se do notýsku. I mě geocaching velmi lákal, ale doposud jsem nenašel ani jednu kešku. Ani jsem ji nehledal, protože až donedávna jsem nebyl vlastníkem chytrého telefonu nebo navigace. Co naplat, musel jsem si vymyslet venkovní stopovací hry a záměrně jsem je vytvořil tak, aby k nim nebylo potřeba používání navigace. Má to svoje výhody, vracíme se tak trochu v čase o několik desetiletí zpět, do doby mého mládí, kdy jsem jezdil na ty zmiňované tábory. A jelikož můj tatínek byl táborový vedoucí, byl jsem na nich už od pěti let a potom o hodně později jsem mu pomáhal táborové hry realizovat. Tehdy se správný směr při stopovací hře hledal podle různých důmyslných indicií a ne podle GPS.
Na začátku všeho byla obyčejná procházka přírodou. A zvláště v Praze, kde bydlím, mám svoje oblíbené trasy ve velkých lesoparcích. Časem mě napadlo, že procházka takovou pěknou trasou je fajn, ale ve spojení s příběhem a stopováním trasy by takový výlet neměl chybu, obzvláště pro děti. Od nápadu do realizace první hry uplynul rok, protože jsem si potřeboval pořádně promyslet styl a koncepci svých her a všechno řádně připravit. Jak tedy taková hra konkrétně vzniká?
Jako tvůrce hry hlavně musím trasu dokonale znát. Je potřeba si ji několikrát projít i s tím, že si všímám všech zajímavostí, které by se daly využít ve hře. Hra tedy vychází z prostředí, v kterém se odehrává, a nedala by se bez velkých úprav přenést někam jinam. A to je i hlavní důvod výletu do přírody, abychom se kochali okolní krajinou, ne?
Neméně důležitá část hry je příběh, který se po cestě vypráví. Příběh je také inspirován prostředím. Například Modřanská rokle se přímo nabízela pro hru Indiánská zpráva, protože tu jsou na stromech jiné značky, než jak je známe z turistických výletů. Místo proužků jsou to barevné trojúhelníky. Prostředí rokle je členité a divoké, tyčí se tady strmé skály, uprostřed lesů narazíme na malé jezero, údolím protéká bystřina a na hliněných cestách jsou často stopy podkov.
Snažím se tedy v maximální možné míře využít tyto přírodní i lidské nabídky. Nečmárám na kameny nebo kmeny stromů značky nebo písmena, ale když už se po cestě někde něco takového vyskytne, dá se to využít pro hru. Jak vidno, jde hlavně o stopování správné cesty. Je potřeba po cestě trochy všímavosti. Mnoho ukazatelů ale může být popsáno formou šifry jen v plánu hry, to je výhodné. Venkovní značky totiž mohou být odstraněny nebo poškozeny, případně přemístěny. Pro nápaditost a pestrost namíchávám od každého něco.
Po trase stopovací hry jsou také schované schránky, ve skleničkách nebo plastových tubusech ukryté zprávy. Ty jsou nejvíce náchylné na ztrátu nebo zničení. Z toho důvodu je málokdy využívám k určení směru. Většinou je to nějaká listina oživující příběh, občas také šifra. Většina těchto schránek má svoji záložní variantu, o které se píše na konci plánu hry.
Vytváření venkovní stopovací hry je tedy mnohadenní meditace, při které se procházím přírodou a přemýšlím nad jednotlivými úkoly, příběhem a všechno mnohokrát pozměňuji, aby výsledek byl kompaktní, svižný, nápaditý, originální a aby seděl do prostředí. Zároveň beru ohled na různý věk hráčů. I z toho důvodu jsou úkoly jednoduché a terén vybírám lehký nebo středně těžký. Hlavním záměrem mých venkovních her je příjemná a zábavná procházka pro rodiče s dětmi. Těžší outdoorové dobrodružství, vhodné i pro starší hráče, možná přijde časem. Hry totiž už realizuji i mimo Prahu v náročnějším terénu. Prvním takovým náznakem je hra Hvězdné údolí nad řekou Berounkou v místech, kde kdysi prý stával Kazín.

Hry najdete ZDE.

Luboš Pavel

pátek 18. května 2018

Proč nedokončíme rozepsanou knihu


Nikoho nezajímá kniha, která byla téměř dopsána. Chceme si přečíst tu, kterou jste právě dokončili, což znamená, že bez ohledu na všechny okolnosti, kterými jste museli při psaní projít, z vás dělá spisovatele jen dílo, které jste zvládli dokončit, ne rozepsat. A také vydat, aby se vůbec ke čtenářům dostalo.
Možná jste spisovatel nebo spisovatelka a také se vám to stalo. Začali jste psát knihu, ale nikdy jste ji nedokončili. Uvízli jste a nevěděli jste, jak pokračovat. Nebo jste dokončili svůj rukopis, ale nevěděli jste, co dělat s rukopisem. Ještě horší je, že jste napsali knihu, ale nikoho to nevzrušilo. Nikdo neprojevil zájem rukopis vydat nebo si ho alespoň přečíst.
Já sám jsem vyhodil nejméně čtyři téměř dokončené rukopisy románů do koše, než jsem jeden vydal opatrně vlastním nákladem v počtu 350 kusů. Prodalo se 300 výtisků, ale to není pro tento článek podstatné. A i poté, co moje knihy vydalo nakladatelství, se žádný zázrak nekonal.
Měl jsem dost času usilovně přemýšlet o tom, proč se moje knihy neprodávají v knihkupectvích jako bestseller. Prostudoval jsem si k tomuto tématu blogy i jiných spisovatelů. Tady jsou řekněme souhrnné úvahy:
Než budete moci vypustit do světa bestseller, nejprve musíte nějaký napsat.
Jak prosté, ovšem spousta spisovatelů, kteří si sednou, aby napsali své mistrovské dílo, si myslí, že se stačí posadit a psát. Ale když si přečtete rozhovory a životopisy s nejúspěšnějšími autory světa, všimnete si, jak tvoří mnohem rafinovaněji, než že si jen jednoduše sednou ke stolu a nechají slova plynout.
Jenomže, jak v různých obměnách zmiňují různí autoři včetně mě, čím déle píšete a čím více si to po sobě čtete, tím více nabýváte dojmu, že je to absolutní sračka. Ten dojem vyvrcholí dopsáním poslední věty.

Jak funguje kreativní proces

Každý velký spisovatel potřebuje systém, který mu pomáhá tvořit. Možná řeknete, že nemáte rádi terníny, ale bez časového plánu se opravdu těžko píše. Spíše se nepíše. Neustále psaní odkládáte. Píšete jen když máte inspiraci. V ostatních chvílích si říkáte, že čekáte na inspiraci. Takhle se dle mé zkušenosti nic nedokončí, protože náboj nápadu, hnací motor, který vás nutí zhmotňovat nápad, vyprchává. Jak popisuje Elizabeth Gilbertová: Nápad odchází jinam, kde se o něj lépe postarají.
Jak tedy funguje kreativní proces? Má základní čtyři fáze. Příprava. Identifikujeme určitý problém či téma a zjišťujeme si všechny možné potřebné informace. Zrání. Fáze někdy také nazývaná inkubace. Nad problémem nepřemýšlíme a jeho zpracování probíhá v nevědomém mentálnímu procesu. Osvícení. Okamžik, kdy se v našem vědomí konečně vynoří nápad. Ověření. Nový nápad ověřujeme a hodnotíme.
Pro začátek je důležité si říci, že se zde střídá aktivní a pasivní fáze. Příprava je aktivní. Chodíme do knihovny, googlujeme, diskutujeme s odborníky a studujeme informace o novém tématu, děláme si rešerše. Pak v procesu zrání necháme materiál kvasit a pracovat, až z něj vykrystalizuje nosný nápad. Proto tolik spisovatelů kouká z okna a kouří a tvrdí, že pracují. A ano, je to tak, zabývají se problémem i v tramvaji a ve vaně. Pak přijde dlouho očekávané osvícení a nakonec se musí nápad zformulovat do slov a do vět a musíme si ověřovat čtením, jestli vše funguje. Pak se přepisuje a přepisuje, dokud si nějak neověříme, že vše funguje jak má a jsme spokojeni. Většinou v této fázi dáme na názor jiného člověka, potřebujeme ověření.
Autor, který tuto sinusoidu kreativity nezná může snadno podlehnout pocitu, že mu to nejde, že neví jak dál, že neví, co má dělat. Je to proto, že v každé fázi má dělat něco jiného a on očekával, že psaní bude probíhat lineárně a v podstatě pořád stejně. Že buďto má na psaní talent nebo nemá, a když má, tak mu to prostě půjde. Chyba lávky, psaní je pestré a samo o sobě dobrodružné jako život sám.

Další záludnosti

Ve fázi inspirace může ke spisovateli přicházet spoustu nápadů z jiného ranku, na jinou knihu. Je důležité se nenechat odlákat od rozdělané práce, nápad si poznamenat, jestě lépe, přezkoumat, zda by se nedal přeci jen použít v již rozepsané knize, a pokračovat v práci. Toto, jak sleduji v diskusích na facebooku, je velký problém. Můj kolega spisovatel má v počítači pět šest složek a přicházející nápady si třídí do jednotlivých složek. Když je složka dostatečně plná, začne na knize pracovat. Já to dělám také, ale hlavně miluji kontrasty a snažím se, když to jen trochu jde, nápady spojovat a použít rovnou už v rozepsaném rukopise.
V aktivní fázi nám psaní jde. Máme pro mlácení do kláves počítače totální nasazení a nemyslíme na jídlo a na spánek. Pak fáze zase odezní a my můžeme být zmateni. Bože, proč jsi mne opustil? Co mám dělat? Jak knihu dokončím? Dokončíte, ale ne stejným tempem a stejně snadno, jako to v uplynulých dnech probíhalo. Nastává fáze, že musíte každé písmenko a každé slovo vypotit. Ono se to zase změní, nebojte.
Takže psaní má svůj rytmus a zákonitosti, které je dobré pochopit. Proto nám tolik pomáhá pravidelnost a řád. Spisovatelé profesionálové píší každý den, vyhradí si svůj čas na sběr nových informací, na inkubaci, na osvícení i ověřování nápadu. Vědí, že když dospějí na konec jedné fáze, je dobré změnit rytmus, změnit činnost a jít se projít, nebo si třeba napustit vanu. Dokonce znám jedince, kteří mají na každou fázi ve svém domě samostatné místo a zařizují si ho podle zákonitostí feng-šuej. Zábavné.

Fáze útlumu

Tato fáze se většinou dostavuje ve dvou hlavních situacích – po prvním spisovatelském záchvatu, kdy vám psaní šlo od ruky, jako by vám ho někdo shůry diktoval, jenže pak jste narazili na problém – například nevíte, jak hlavního hrdinu dostat z naprosto neřešitelné a zapeklité situace, do které jste ho předtím schválně dostali. Dokonce začínáte pochybovat o tom, jestli nemáte celou tu komplikovanou situaci škrtnout. Takže se tu mísí útlum počátečního nadšení s pochybnostmi.
Člověk se také lehko zasekne, pokud má popsat prostředí, povolání, nebo třeba přístroj, o kterém nic neví. Opět začne pochybovat o tom, jestli na to má a jestli je dost inteligentní. Útlum samozřejmě přichází i s uplynulým časem, který jsme psaní věnovali. Přeci jenom, napsat knihu trvá rok, dva, nebo deset a je naprosto nemožné, že byste za celou tu dobu nepocítili útlum, prázdnotu nebo dokonce lehkou depresi. (Těžká deprese je stav, kdy jen ležíte v posteli a přestože máte ohromnou žízeň, nedokážete vstát a napustit si vodu do skleničky).

Jak překonat kritické fáze:

- dělejte si rešerše a studujte
- čmárejte si do notýsku, pište jen tak nezávazně, bez ambicí, že to bude použitelné
- dělejte si průběžně a pravidelně poznámky do notýsku a pročítejte si je, hlavně ty starší, které si už nepamatujete
- nechte se něčím inspirovat – filmem, úryvkem z knihy, procházkou do přírody...
- vymyslete si rituál pro začátek každého psaní – text se musí vysedět a tělo se tomu u mnohých z nás brání – pomáhá rituál, který si vymyslíme. Například: ukliďte věci ze stolu, uvařte si dobrý čaj, zapalte vonnou tyčinku, nadechněte se, vydechněte a pusťte se do toho!

Jako poslední radu doporučuji si přečíst nebo jít na kurz Umělcova cesta, kde se vám podaří během dvanácti lekcí pochopit a odbourat všechny vnitřní bloky, které nám překáží v tom, dokončit rozdělané věci. Abychom sami sobě nepřekáželi, jak říkával můj pan profesor Ivan Vyskočil.






úterý 15. května 2018

Když už nevím, jak dál, tak si vzpomenu na pět kontinentů duše

Lidská psyché je jako labyrint, v němž se člověk snadno ztratí. Nálady, myšlenky, obrazy a pocity se proměňují a ovlivňují naše chování. Činíme rozhodnutí, aniž bychom přesně chápali, proč. Jsme sami sobě hádankou.
Artho S. Wittemann


Dokončování rukopisu, to je něco! Ono, mít nápad a rozepsat ho, je jedna věc, ale dát mu nějaký tvar a podobu, aby se text dal číst, je věc druhá. Vždyť by příběh měl být dokonalý. Vždyť by měl být ÚŽASNÝ. Jinak moje dílo zapadne mezi lavinou každoročně vydávaných knih. Není přeci možné, že když mě oslovila původní myšlenka, a já zažíval úchvatný pocit dokonalosti a nádhery, měla by ve finále vypadat takhle obyčejně a stroze.

Stále jsem škrtal a přepisoval. Pořád se mi nelíbilo znění vět, které mělo být DEFINITIVNÍ. V rozhovoru pro časopis Xantypa Patrik Hartl řekl, že pro každou větu má deset variant, než jednu vybere. Není to už přes míru? Kdy má člověk přestat přemýšlet nad tím, aby byl text dokonalý, a poslat příběh do světa? Rumunský autor, který si říká Urmuz, od něhož jsem četl Pagini bizare, které byly opravdu bizarní, prý běhal do tiskárny, aby ještě předělal tohle a tamto. Zdá se, že se autor kromě psaní, musí umět naučit i kdy s tím přestat.

Je jasné, že jeden a tentýž nápad, ten stejný příběh, sepíší dva autoři rozdílným způsobem. A to je na tom krásné. Takže neexistuje nic takového jako je dokonalá verze. Ale autor chce být se svým příběhem spokojen, potřebuje cítit, že je to už ono. Jenomže ten pocit ovlivňuje tolik faktorů. Třeba únava. Není náhodou po třech letech přepisování a úprav už tak utahaný, že chce, aby se mu to líbilo?

Vzpomínám si, jak jsem takovýmto způsobem ladil svůj první román. Pak jsem ho dával číst několika lidem a stále a důsledně zapracovával poznámky. Přečetl si to redaktor a korektor a pak kniha vyšla. Pyšnil jsem se s ní mezi lidmi a prodával ji známým a kamarádům, našlo se pár dobrých duší, které nelenilo, aby mi napsali, že se jim kniha líbila. Dlouho jsem neviděl její text, neboť jsem pracoval na dalších románech. Pak jsem si ji jednoho klidného večera vzal do ruky a začetl se uprostřed knihy do příběhu. Pak jsem listoval sem a tam a pročítal ji. Měl jsem dojem, že by chtěla kompletně přepsat.


Co si z toho vlastně vzít?


Člověk nedokáže při psaní obsáhnout vše. Uchovat v mysli všechny detaily a vztahové možnosti postav. Při opakovaném pročítání pak můžeme tyto věci doladit a vylepšít. Také se obvykle zaměřujeme jen na dva nebo tři smysly. Preferujeme zrak nebo hojně popisujeme pocity. Naše postavy neustále něco vidí a cítí. A při opětovném pročítání máme možnost doplnit další vjemové roviny. Co slyší, co cítí za vůni, jak se proměnila atmosféra v místnosti? Byla ta ruka, kterou jim přítel položil na rameno, ledová nebo teple příjemná?

Potom je tu samozřejmě spoustu zbytečností. Při prvním náhozu rukopisu nám přišly ty nápady skvělé, ale co když ten detailní popis oblečení zdržuje akci? Co jestli je vedlejší postava úplně plonková a zbytečná? Škrtat, škrtat a škrtat, vždyť přeci z textu brousíme diamant, nebo ne? Je pravda, že jsou tací, kteří si libují v rozvláčnosti, ale mým vzorem je Hemingway, který údajně vyškrtal dvě třetiny textu.

Pročítejte svůj rukopis v různých dnech a různých náladách, dělejte si poznámky různou barvou. Je to zábavná hra. Pořád je něco špatně? Možná je text příliš jednostranný, liniární a plochý. Vzpomeňte si na to, že v sobě máte všechny různorodé světy, nemusíte hledat inspiraci někde venku. Psycholog Artho Wittemann to nazval pět kontinentů duše. Ano, jsme komplexní osobnost, přestože jsme si navykli nasazovat masku jen několika vnitřních osob, které v nás koexistují. Hrajeme roli Rodiče, Podřízeného v práci, Ctižádostivého autora.

Artho Wittemann pojmenoval pět kontinentů, které v sobě máme, takto: Muž, Žena, Dítě, Zvíře a Bůh. Je to samozřejmě pět principů, které v sobě nosíme. Žena je intuitivní inteligence, muž je racionální inteligence, dítě je senzitivní inteligence, zvíře zobrazuje instinktivní inteligenci a konečně bůh znamená inteligenci spirituální. Ale proč jim říká kontinent? Protože na každém území se vyskytuje více „podosobností“. Je to pan chytrý, pan ctižádostivý, pečlivý, hravé dítě, zraněné zvíře. Nebo slečna plachá, učenlivá, bázlivá a pohroužená do svého vlastního světa.

Abyste opravdu pochopili, jak jsou kontinenty obydleny, uvedu příklad kontinentu Žena: Uprostřed najdeme typické ženské archetypy – matrona (mocná, nezávislá, chránící ženství), matka (pečující, živící, obětavá), Afrodité (svůdná, krásná, smyslná). Směrem ke kontinentu Bůh se vyskytuje věštkyně (ituice, moudrost, léčení) a služebnice boží (askeze, oběť, odříkání). Směrem k Muži se objevuje manažerka (zdatná, praktická, cílevědomá) nebo bojovnice (bojuje za pravdu a spravedlnost). Na straně Dítěte nás uvítá dětská žena (sladká, hravá, zasněná) nebo princezna (chladná, náročná, žádající). Zbývající směr ke Zvířeti obývá divoká žena (v kontaktu s instinkty, tělem a zemí, nespoutaná, bez zábran).

Vzpomeňte si i na své ostatní polohy a vytáhněte je na svět, ať vám pomohou s doladěním příběhu. Každý den v naší hlavě neustále rezonují dva hlasy. Určitě to znáte. Hned ráno, když máte vstát, jeden říká: „Tak dělej, ať nepřijdeš pozdě,“ a druhý mu odpovídá: „Ještě chvilku, chviličku si poležím.“ Ty hlasy se liší také tím, že některé jsou hlavní a jiné potlačené. Pokud jste celou dobu uštvaně pečlivý a domníváte se, že všechna slova zkrátka musí sedět jako „prdel na hrnec“, nechte rukopis přečíst i to hravé a zvědavé dítě, které v sobě stále máte. Možná je text příliš zatěžkaný a potřebuje odlehčit. A možná to dítě řekne: „Líbí se mi to, už je to konečně hotové!“. Pět kontinentů duše je můj největší objev pro moji spisovatelskou dráhu.

středa 18. dubna 2018

Co si pohlídat při psaní knihy


Každé psaní někde začíná. Pokud už nějakou dobu píšete, inspirace vás může přepadnout kdykoliv a kdekoliv, jste v tomto ohledu citliví, vnímaví a otevření. Pamatuji si, že nápad na jeden z mých románů mě napadl na záchodě při pohledu na toaletní papír. Jestliže s psaním teprve chcete začít a je ve vás přetlak pouze v podobě chtění a ne nápadů, možná vám pomůže, když si ujasníte, jaké jsou jednotlivé fáze psaní knihy. 


Část první – příprava


1. Určete si téma a žánr vaší knihy

Zdá se to logické a jednoduché, ale téma by dle mého nemělo být moc obecné a široké. Například: vztah mezi mužem a ženou. To je trochu málo. Takže si vyhraďte celou hodinu na sepsání klíčové věty, která bude shrnovat a dokonale vystihovat váš román. Nejlepší způsob je, udělat si brainstorming, to znamená, napsat co největší počet variant té jedné věty, která má vystihnout příběh. Budete překvapeni, jak se u čtvrté páté varianty mozek uvolní a začne generovat, dá-li se to tak říci, podstatně zajímavější a překvapivější formulace vašeho prvotního nápadu. Tyto formulace, i když je třeba nepoužijete, mohou výrazně inspirovat právě vznikající příběh. Určení žánru příběhu je něco jako nalezení klíče ke dveřím. Je to něco, co mi pomáhá, protože každý žánr má svá pravidla. (Ne, že bych je nemohl vědomě porušit).

Druhý den si větu, shrnující váš příběh, rozepište do jednoho odstavce. Opět si udělejte nejméně hodinu klidného a soustředěného času a rozšiřte svoji větu na celý odstavec, ve kterém popíšete, jak a proč to všechno začalo, tři hlavní průšvihy, které se staly v průběhu, a jak to všechno nakonec skončilo. Třemi průšvihy jsou myšleny ty hlavní, ne spousta vedlejších, jako například, že hrdinovi ujede tramvaj. Každý ze zásadních problémů rozvíjí čtvrtinu knihy a poslední čtvrtinu zabere závěr. Je v pořádku, když první katastrofu způsobí vnější vlivy, ale druhou a třetí katastrofu by měli vyvolat protagonisté sami ve snaze dát věci do pořádku. To se jim ovšem nemůže podařit hned, bez toho by nebyla kniha. Takže ať dělají, co dělají, věci se jen zhoršují a komplikují.

Další den vše rozepíšete na stranu A4. Tam už bude prostor i na podrobnější nahození charakterů hlavních postav.

Nyní můžete pokračovat dvěma způsoby. Buď si napíšete osnovu, nebo si ji nenapíšete a budete příběh objevovat. Říkám předem, že druhý způsob není pro každého, hrozí velmi, že příběh nedokončíte, protože nevydržíte ten vnitřní tlak a pochyby, kdy nevíte, jak dál. Také bych řekl, že se tímto způsobem nedá psát například detektivka. Nicméně, spousta lidí píše bez osnovy, je to možné díky určitému řekněme meditativnímu stavu, v kterém se stávají kanálem pro příběh, který jakoby tu už někde existoval. Já je nazývám archetypální příběhy.

Tak jako tak, jak říká Randy Ingermanson: Dobrý román nevznikne sám od sebe, je navržen. Můžete si ho rozvrhnout jak před, tak po jeho dopsání.

Jestliže budete psát podle osnovy, rozdělte si poznámky ze své A4 na tři části – úvod, stať, závěr. Úvod bude tvořit zhruba desetinu příběhu, stejně tak závěr. Stať si opět rozdělte na další tři části - úvod, prostředek a konec části. Každou z nich na další tři a tak dále, dokud vám to bude dávat smysl. Je to odvislé od délky a komplikovanosti příběhu. Tímto způsobem by se vám mohlo podařit vytvořit poměrně rychle a pohodlně celý obsah, nebo alespoň rámcový obsah své knihy. A teď už ji jen obalit masem.

To, co jste dosud sepsali, by vám mělo dát obecnou představu o vašem románu. Teď potřebujete něco podobného pro příběhové linie každé z postav. Podle těchto bodů (které jsem si odněkud okopíroval, abych na nic nezapomněl) můžete postupovat:

  • Jaké je jméno postavy (a proč)
  • Motivace postavy – co by ráda. 
  • Cíl postavy – co dělá, o co se snaží. 
  • Konflikt postavy (co jí brání cíle dosáhnout). 
  • Proměna postavy (co se musí naučit, aby obstála, jak se změní). 
  • Životopis postavy v jednom odstavci. 

2. Udělejte si pracovní plán

Ano, řekněme si to upřímně, psaní je práce. Je tedy dobré stanovit si nějaké pracovní cíle. Ne že by vás měly stresovat a vyčerpávat, měly by pomáhat dotáhnout dílo do konce. Jednu celou svoji knihu jsem napsal ve vaně. (Ne najednou, postupně). Narodilo se mi dítě a měl jsem opravdu málo času a soustředění. Druhou knihu jsem celou napsal tak, že jsem si zvykl vstávat o hodinu dříve. Zkrátka, náhodným psaním, jen tak ve volných chvílích o víkendu rozsáhlejší dílo nestvoříte. Možná tak povídku nebo pohádku, nebo knihu básní nebo kuchařku. Takže, jestli opravdu už není možné, abyste vstávali o hodinu dříve, začněte s povídkami. Pravidelná chvíle na psaní vás také osvobodí od myšlenek: kdy budu psát? Ve vyhrazeném čase není třeba jen psát. Když vám to nejde, jste unavení nebo nemáte inspiraci, věnujte se alespoň pročítání napsaného, korekturám, rešerším, poznámkám. Já alespoň k psaní potřebuji určitý stav mysli a do něj se někdy dostávám teprve pozvolna.

3. Je velmi výhodné mít na psaní jedno stálé místo. Postupně se v něm vytvoří určitý magnetismus, nebo co to je, (nejsem odborník na metafyzické jevy) který vám velmi pomáhá psát. Je to stejné, jako když si vyčistíte zuby a lehnete si do postele. Tělo je naučené, že má vypnout a začnou se vám hned klížit víčka, přestože jste si chtěli ještě chvilku číst v knížce. (Tedy pokud nemáte nějaké problémy nebo netrpíte nespavostí). 


Část druhá – vlastní psaní


A nyní to nejdůležitější – jak vysedět knihu? Jak dostat na papír potřebný počet slov, daleko větší než předpokládaný rozsah knihy, protože jich budeme muset ve finále ještě hodně proškrtat? Jak známo, Hemingway vyškrtal velké množství svého textu, proto byl jeho styl takový hutný a čtivý. Nebylo v něm nic zbytečného.

1. Určete si svůj denní limit i celkový rozsah knihy. Tady je pro orientaci převzatá tabulka:

  • 10 000 slov = brožurka. Přečteno za zhruba půl hodiny. 
  • 20 000 slov = krátký ebook nebo manifest. Komunistický manifest má asi 18 000 slov. Přečteno za 1 – 2 hodiny. 
  • 40 000–60 000 slov = novela. Přečteno za 3 – 4 hodiny. 
  • 60 000–80 000 slov = průměrně dlouhý román. Přečteno za 4 – 6 hodin. 
  • 80 000 slov –100 000 slov = dlouhý román. Přečteno za 6 – 7 hodin. 
  • Více jak 100 000 slov = dlouhý, výpravný román. Přečteno za 7 – 8 hodin. 
Jak asi víte, Microsoft Word vám počet slov ukazuje. Jedna normostrana rukopisu (tak, jak ji chtějí v nakladatelství) má mít 1800 úhozů, 30 řádek, 60 úhozů na řádek. Jestli jste spáchali novelu nebo román, neurčuje jen počet slov, ale také míra dramatičnosti příběhu.

2. Dávejte si týdenní cíle

Pokud si budete plánovat jen denní cíle, může vás to stresovat. Každý den není stejný, někdy si přece chcete dát večer skleničku s přáteli, nebo ne? Je lepší týdenní plán, abyste mohli případné výpadky kompenzovat v jiný den. I když vám plynulé psaní zrovna vůbec nejde, zkuste alespoň útržky, nebo třeba jen suchý dialog bez popisu. Jednu pohádku jsem povětšině napsal nejprve ve formě jakéhosi scénáře. Heslovitý popis situací a dialogy. Když bylo vše hotovo, text jsem přepsal do beletristické podoby. 


Část třetí – dokončení knihy


Možná to znáte, dopíšete poslední písmeno, ale pak se vracíte zase na začátek a přepisujete a předěláváte. Necháte text uležet, někomu ho přečtete a znovu předěláváte. Takhle to může jít donekonečna. Rumunský spisovatel Urmuz běhal i do tiskárny znovu předělávat a opravovat věty odevzdaného rukopisu. 
Jak tedy poznáte, že je kniha opravdu hotova? Odpověď je jednoduchá: nepoznáte to. Je potřeba vycítit, že už můžete riskovat, a že chcete získat zpětnou vazbu. Pak se s rukopisem svěřte světu. Dávejte ho číst svým přátelům. Předčítejte ho na čteních (alespoň úryvky). Vyprávějte známým v kavárně vlastními slovy obsah knihy. Asi přeci jen uděláte ještě pár úprav, ale pak si už vytipujte několik nakladatelů a pošlete jim to. Je dost lidí, kteří s tím otálejí, protože se podvědomě bojí neúspěchu a odmítnutí. (Stejně jako se mnoho mužů bojí oslovit ženu, protože je může odmítnout). Musíme ale podstoupit toto riziko.

Druhá možnost je, být nezávislý a jít vlastní cestou. Knihu vydat vlastním nákladem. Dnes už to není problém. Nechte si vytisknout třeba jen tři sta kusů a máte to bez velkého rizika. Distributor si jich na zkoušku stejně vezme tak sto, možná dvě stě. Pokud budete úspěšní, můžete velmi jednoduše nechat udělat dotisk. Díky digitálním technologiím už rozdíl v ceně u různě velikých nákladů není tak zásadní. Nebo vydejte knihu jako ebook, to je skoro zadarmo. 

Propagaci ve světě internetu můžete velmi úspěšně zvládnout taky. Zkuste získat peníze na vydání na Hithitu nebo Startovači. I když to třeba nevyjde, spuštění projektu je už samo o sobě propagace vaší nové knihy. Nechte o knize napsat některého ze známějších blogerů. Publikujte na Facebooku úryvky a zajímavé fotografie (s knihou na pláži, s knihou u srázu Macochy, s knihou ve vaně). Založte si profil na Papyru, stránkách autorů vydávajících převážně vlastním nákladem. Možností je tolik, že by to vydalo na vlastní článek na blogu.

Co ještě můžete dělat po dokončení knihy? Začít psát knihu další. To je to nejdůležitější. Pamatuji se, jak jsem po vydání mé prvotiny na čas ustrnul a čekal na úspěch. Dal jsem si s tím tolik práce, věřím tomu příběhu, je určitě dobrý, teď se to přeci musí nějak projevit! Kdybych tehdy jen tušil, jaké o mnoho lepší příběhy mě ještě čekají. 


úterý 3. dubna 2018

Zážitkové hry


Už padesát let organizuje můj tatínek dětské letní tábory. Jezdil jsem na ně od svých pěti let. Vždy jsem obdivoval jeho nápadité venkovní hry a stopovačky. Protože mám děti a píši knihy pro děti, napadlo mě vytvořit velké výpravné hry pro děti a rodiče. Rád se procházím v přírodě a více než místa turisticky hojně navštěvovaná vyhledávám odlehlé cesty. Když jsem na výletě s rodinou, děti samozřejmě chtějí každých deset minut vědět, kdy už dorazíme na nějaké zajímavé místo. Snažím se vymyslet dětem po trase nějakou zábavu, vyprávět jim něco zajímavého, vymyslet úkol, který musí splnit, hrát nějakou slovní hru. Když se pak procházím sám, vymýšlím hry pro ostatní rodiče.

Dítě by samozřejmě nemělo sedět celý den u počítače, ale hrát si venku. Čím ale děti motivovat, aby chtěly vyrazit na nějaký zábavný výlet do přírody? Děti mají naštěstí přirozenou zvídavost a baví je plnit různé úkoly. Hry na počítači jsou úkolů plné. Pojďme jim ale vysvětlit, že skutečná dobrodružná výprava jim přinese ještě větší zážitek. Bude to vyžadovat jen trochu pohybu.

V plánu každé venkovní hry v přírodě hráči naleznou pokyny, kudy dál pokračovat, často jsou tyto informace v podobě šifry nebo úkolu. Půjde o týmovou spolupráci, na odpovědi se musí shodnout celá rodina, aby se dál vydali všichni stejným směrem. K stopovacím hrám si vybírám zajímavá místa v Praze a její blízkosti, parky, okolí rybníků a přehrad, přírodní rezervace. První hra, která vznikla, se jmenuje Hledání ztracené Atlantidy, a dozvídáme se v ní příběh Lemurie a Atlantidy. Hledači si v plánu hry čtou příběh, hledají správný směr cesty podle symbolů, náznaků, úkolů. Také luští tajnou zprávu, hledají listiny v kořenech stromu a ještě mnoho dalšího. Úkoly jsou jednoduché a zvládne je každý. Trasa vede přibližně údolím Botiče a trvá tři hodiny. Start a cíl je deset minut chůze od stanice metra Háje.

Při vymýšlení, jak by měly stezky pro děti i jejich rodiče vypadat, jsem chtěl, aby hry měly především zajímavý, poutavý a dobrodružný příběh. Také, aby se z toho příběhu něco dozvěděly, něco naučného, poučného, dějepisného. Základem příběhů jsou tedy zkazky, legendy, mýty o Indiánech, Keltech nebo o bájné Atlantidě.

Pravá stopovačka ale hlavně obsahuje požadavek najít správný směr. K tomu v největší možné míře využívám znamení vyskytující se přirozeně po cestě. Nesnažím se tedy stále ukrývat nějaké zprávy nebo kreslit šipky. K určení směru je třeba trochu všímavosti, logiky, důvtipu. Několik zpráv ve schránce po cestě hráči naleznou. Pro případ odcizení či poškození je každá zpráva zdvojená. Navíc schránky nemají vliv na to, aby mohli v cestě pokračovat. Příběh má své vyústění, pointu, překvapivé odhalení. Odměnou z absolvování hry má být pro děti i rodiče výprava do míst, která jsou sama o sobě krásná, zajímavá a dobrodružná, výprava zajímavější a napínavější než jen sledování žluté či modré turistické značky.

A co vy? Je vám příjemné, když můžete využít již předem vymyšlené aktivity pro vás a vaše děti, nebo si raději vymýšlíte hry a dobrodružství sami?

středa 28. března 2018

Umělcova cesta aneb Tvořivost je radost



S Umělcovou cestou jsem začínala v Čechách už před sedmi lety. Pro lidi, kteří se rozhodnou plně rozvinout svoji kreativitu vytvářím tvořivé a bezpečné prostředí. Vystudovala jsem andragogiku, velmi mě obohatilo studium na DAMU a mnoho seberozvojových kurzů, kterými jsem prošla. Díky tomu všemu mám v zásobě spoustu praktických cvičení a nápadů, jak obohatit cestu, kterou vytyčila Julia Cameron ve své knize Umělcova cesta.

Umělcova cesta je impulsem, jak se na věci dívat jinak - na umění, na vztah k jiným i k sobě, výchovu dětí, nebo třeba na vaření. Umělcova cesta se může stát klíčem ke dveřím, které zůstávaly dlouho zavřené. Například si říkáte, že neumíte malovat, nebo zpívat. Kdysi dávno někdo v dětství vám řekl: „Prosím tě, ten tvůj obrázek (zpěv) je hrozný.“ A už to ve vás zůstalo. Ale to není pravda, to nejste vy. Každý z nás umí malovat, zpívat, hrát si, tvořit. Tvorba je základní náplní našich životů. Pokud se chcete otevřít ještě většímu přílivu kreativní energie a odstranit bloky a nánosy, které se během života vytvořily, může se vám to díky podpůrné skupině na kurzu Umělcova cesta docela snadno podařit. Předpokladem je, že chcete vstoupit a vzít zodpovědnost do svých rukou - chcete rozvíjet díky novému postoji nový vztah k sobě a hledat cestu, jak dál.

Není nic přirozenějšího, než být kreativní. Umělcova cesta není jen pro umělce, ale pro všechny, kdo chtějí naplno využít všechny své možnosti. Žít naplno svůj život znamená být kreativní. Přesto spousta lidí hraje sama se sebou hru: buď budu kreativní, nebo budu vydělávat peníze; buď se budu dobře starat o rodinu, nebo budu něco tvořit. Podobných i jiných bloků máme v sobě spousty. Strach, nedostatek sebedůvěry, pocit viny… jejich rozpuštění a překonání je žádoucí nejen pro umělce. Proto je Umělcova cesta vhodná pro každého. Julie Cameron nám tato témata rozdělila do dvanácti hlavních kapitol. Po 12. týdnů tedy budeme objevujeme a sytíme umělce v nás a odstraňujeme nánosy a bloky, které nám brání tvořit.

Konkrétně si na kurzu zkoušíme tvůrčí psaní, vědomé rozvíjení vnitřního dialogu, koláž, tanec, kreslení pravou hemisférou, zhotovení svého osobního symbolu a mnoho dalšího. Zformujeme si vizi svého poslání, které nás dokáže vést nejen v tvůrčích chvílích, ale celým životem. Víme, že někde v nás je prostor svobody, kde není strach ani hodnocení, kde naše kreativita dostává šanci růst. Škola v nás bohužel toto vědomí utlačuje neustálým poměřováním. Ty jsi lepší a ty horší. Ty máš jedničku a tobě dám trojku. Klade se důraz na memorování a podporuje se soutěživost. Ale tvorba něco takového nezná. Je svobodná a je na ni krásné právě to, že každý z nás je jiný. Jen si představte, že by všichni malovali jako Salvador Dalí.

Tvůrčí proces má svoji aktivní fázi, kdy něco děláme, ale i pasivní fázi. Má své „uchýlení se do jeskyně“, může být procesem pouštění, neusilování, čekání. Posiluje v nás důvěru v sebe sama, učí koncentraci a trpělivosti. Protože se tyto fáze střídají, je velmi důležité mít nablízku svého zkušeného průvodce. V bezpečném a posilujícím prostředí kurzu Umělcova cesta váš umělec potká Přijetí, Povzbuzení, Podporu, Přátelství, Pokoru, Pozornost, Představivost a Pravdivost. A může se objevit příběh… váš Příběh. Příběhy jsou důležitou součástí života.

Aneta Pavlová

úterý 27. března 2018

Vydávání knih samonákladem je na vzestupu


Vlastním nákladem si svého času vydal knihu i Karel Hynek Mácha. V současné době se v Česku rozrůstají řady autorů, kteří vidí ve vydávání samonákladem nový trend a ne znouzecnost. Zatímco u velkého nakladatelství spisovatel čeká dlouhé měsíce na to, jestli mu někdo vůbec odpoví, při vydávání knihy vlastním nákladem si sám určuje, kdy vyjde, jak bude kniha vypadat, vybere si ilustrátora, redaktora a určí si výši nákladu.

Samozřejmě je to pouze on sám, kdo podstupuje riziko. Díky internetu, ale už není tak těžké rozprodat například 500, 1000 i více kusů. Důvodů, proč se vrhnout do tohoto nejistého podnikání je několik. V první řadě se dají peníze na vydání vybrat předem díky crowfoundingu na portálech jako je Hithit nebo Startovač. Při úspěšné kampani máte předem zajištěn prodej většinového nákladu. Další ze způsobů je psát si nejdříve blog a pokud je úspěšný a autor má dostatek čtenářů, nemusí se obávat vydat knihu. Před třemi lety také vznikl specializovaný portál podporující autory vydávající si knihy vlastním nákladem. Jmenuje se Papyro a má na něm profily už více jak třicítka autorů.

Ano, tyto stránky jsem vymyslel já, protože mi společné webové stránky sami zdatných autorů (jak jim říkám) chyběly. Nejdříve jsem vymyslel webové stránky Papyro, aby autoři mohli vystavovat své zboží na nějaké společné platformě, na stránkách, které se specializují přímo na autorské knihy a jsou pro to uzpůsobeny. Jako velkou výhodu jsem viděl možnost mít zdarma eshop a další užitečné funkce. Ne každý autor má svoje stránky, a když už je má, většinou na nich není eshop. Je to náročnější na vytvoření a provozování a také to většinou není zadarmo. Ale při prvním společném setkání autorů se ukázalo, že velkým benefitem je možnost se setkávat, spolupracovat, vyměňovat si zkušenosti a kontakty.

A Markéta Kotková, výtvarnice, která si sama vydala už tři tituly, mi řekla: „Oproti jiným portálům, na kterých mám také profily, nabízí Papyro svobodnou prezentaci tvorby včetně odkazů na osobní weby, což je klíčové pro to, aby se se mnou čtenáři více seznámili.“

Některým autorům stačí, aby za pár korun jen udělali radost svým blízkým a vydají si knihu v malém nákladu. Tiskárny nabízejí službu print on demand, kdy je tiskárna schopna zhotovit pouze malý počet knih, většinou od deseti kusů. Tím se snižují autorovy finanční náklady na vydání knihy. Print on demand služby následně knihy dotiskují podle potřeby.

„Spolupráce s malonákladovým nakladatelstvím je pro mě ideální hlavně díky pružnosti. Mohu si dovolit vydat více titulů a podle úspěchu je dotiskovat,“ přidal mi do článkuý zkušenosti spisovatel Michal Čagánek.

„Moji kuchařku mi vydalo nakladatelství. Z jedné prodané knihy mám pět korun, ale nejvíc mě naštvalo, že po grafické stránce vůbec nevypadá tak, jak jsem si ji představovala. Přitom jsem měla dopředu všechno výborně promyšlené,“ řekla mi kamarádka, autorka vegetariánské kuchařky.

Na vydávání knížek vlastní nákladem skutečně není nic špatného. Kolik autorů začínalo se samizdatem a až postupně se propracovalo k nakladateli? Také se ukazuje, že část spisovatelů nakladatelství jednoduše k ničemu nepotřebuje. Dokáží si domluvit externího korektora, redaktora, sazeče a ilustrátora a hlídají si, aby kniha měla opravdu kvalitní grafickou i obsahovou úroveň. Pokud to neumějí nebo nechtějí, mohou oslovit některá malá nakladatelství s tím, aby jim vydali knihu na klíč, to znamená, že si autor vše zaplatí.

A co vy? Vydali byste si knihu vlastním nákladem? Považujete to v dnešní době za nový trend a možnost, jak nebýt odkázán jen na libovůli nakladatelství, nebo je to znouzecnost, ke které se uchýlí jen chudák autor, kterého všechna nakladatelství odmítla? Jak to vnímáte?

Luboš Pavel